Pohled Luka:
Utekl týden a já se Kayle snažím oživit veškeré vzpomínky. Nejhorší na tom všem je, že si nepamatuje Ryanovu smrt, že ani neví o jeho existenci. Nepamatuje si to pouto mezi nimi, mezi jejími psy, mezi mnou, Ashem, Jess. Pomalu, ale jistě si však vzpomíná na to, kdo jsem. Už se se mnou nebojí mluvit. Před tím to bylo o dost horší. Bála se mě a když ji doktor řekl, že tu jsem, nechtěla mě u sebe. Schoulila se do klubíčka a přitáhla si k sobě peřinu. Nakonec se se mnou odvážila mluvit a teď už je i ráda, když mě vidí...
Zaklepal jsem na dveře a potichu je otevřel. Ležela čelem ke dveřím a usmívala se od ucha k uchu. Takhle to probíhalo poslední tři dny. Usmívala se, povídala si se mnou a já jí vyprávěl, co jsem s ní prožil. No prožil, byl jsem s ní pár dní, ale furt jsme spolu něco zažily.
Stále chtěla, abych jí vyprávěl naše první rande. Pomalu si ho i sama pamatovala, ale neskákala mi do řeči, vždy mě nechala, dokončit to. Nosil jsem jí i fotky lidí, které vím, že zná. Nebo spíše, znala. Některé poznávala, ale nic si o nich nepamatovala. Už tu byla i Jess s Calem. Jess si z nás všech pamatovala asi nejvíce. Dokonce se stavil i Ash s Mikeym. Jen ten kluk s baru se nestavil. Ani jednou. A pokud jo, nikdo z nás si toho nevšiml nebo ho neviděl.
"Je to úžasné, nedokážu pochopit, že jsem něco takového mohla zapomenout," rozplývala se nad randem.
"Je mi líto, že se ti to stalo," zašeptal jsem a pohladil jí po tváři. Už necukala, nechala se. Byla jako kočka, která se musela ochočit.
"Kdy zase přijde ten kluk s modrými vlasy? Vypadal sympaticky," usmívala se a já nadzvedl obočí.
"Já ti nestačím?" zasmál jsem se. Vyznělo to trochu egoisticky.
"Stačíš," zasmála se se mnou a vzala mě za ruku. "Ty jsi ten nejlepší," zašeptala a usmála se.
"Kéž by sis pamatovala, co mezi námi bylo," zašeptal jsem spíše pro sebe, i když jsem věděl, že mě slyší.
"Chodili jsme spolu," stále se usmívala a držela mě za ruku.
"Jo," oplatil jsem jí úsměv. "Jenže v baru se to zvrtlo," zašeptal jsem.
"Podvedla jsem tě snad?" řekla trochu vystrašeně.
"Ne, to ne. Jen si se opila a praštila se do hlavy. Tak se to pokazilo," uklidnil jsem jí. Trochu si oddechla.
"Dělám vše pro to, abych si na to vzpomněla, ale nejde to," sklopila pohled.
"Tím se netrap. Až přijedeme domů, třeba se ti něco vybaví," usmál jsem se jemně a vzal jí a bradu, abych jí viděl do očí.
"Snad jo," oplatila mi úsměv.
V tu chvíli se otevřeli dveře, ve kterých stála Jess. Pozdravil jsem jí pokývnutím hlavy a dál se věnoval Kayle.
"Jak se máte?" zeptala se Jess a sedla si na židli u opačné strany postele.
"Dobře, díky," usmála se na ní Kayla.
"Calum nepřijde?" podíval jsem se na Jess. Ta jen zakroutila hlavou.
"Říkal, že musí jet něco koupit," pokrčila rameny a Kayla se potichu zasmála. "Čemu se směješ?" podívali jsme se na ni.
"Ničemu. To je jedno," culila se. Něco věděla.
Jess tu s námi byla déle, než jsem čekal, ale aspoň si Kay mohla víc oživovat vzpomínky. Často chtěla slyšet něco ze základky, kam s Jess chodily. Měly celkem zábavné příhody, ale našly se i smutné. V některžch případech mi bylo holek líto.
Když už Jess konečně odešla, povídal jsem si ještě chvíli s Kaylou.
"Poslyš, čemu ses tak smála, když se Jess zmiňovala o tom, že jde Calum nakupovat?" sledoval jsem každý její pohyb.
"Ničemu, neřeš to," usmívala se a kroutila hlavou.
"Budu to řešit, protože mi to přijde divný," pokrčil jsem rameny a dál jí sledoval.
"Fajn," zasmála se. "Když tu Calum byl a Jess si zrovna odskočila, pomáhala jsem mu vybírat dárek pro ni, no a dneska ho jel koupit. Chce si s ní udělat dokonalý romantický večer," usmívala se, jakoby to prožívala sama.
"A řekneš mi-"
"Ne, už jsem ti řekla až moc," zarazila mě a začala se smát.
"Ashton ho zabije," uchechtl jsem se nad představou, že ho něčím praští přes hlavu.
"To Jess tolik ochraňuje?" zeptala se už klidněji.
"Jo, je to její velkej brácha. Hlídá si jí," usmíval jsem jemně.
"Luku?" zeptala se po chvíli ticha.
"No?" čekal jsem.
"Mám nějaké sourozence?" dívala se na mě. Sledovala každý můj pohyb.
"Nikdy ses mi o nich nezmiňovala. Ani celkově o rodině," zašeptal jsem.
"Aha," zašeptala se sklopeným pohledem. "A rodiče?"
"Nebydlíš s nimi," zašeptal jsem.
"Proč?" podívala se na mě. Co jí mám říct? Na Ryana si nepamatuje a co když je to jenom dobře? Jasně, aspoň se nebude trápit.
"Chtěla jsi bydlet sama. Studuješ vysokou uměleckou a no, tvůj dům slouží něco jako galerie," usmál jsem se jedním koutkem. Jen pokývla hlavou.
****
Utekl další týden a Kayla už může jít domů. Je zázrak, jak si díky ostatním na vše vzpomněla. Samozřejmě, na vše kromě Ryana. Všem jsme řekl, že se o něm před ní nesmí mluvit. Souhlasili s tím.
Jeli jsme autem do naší ulice a k domům. Zaparkoval jsem před její vilou a pomohl jí vystoupit.
"Wow, tohle je moje?" vydechla a smála se od ucha k uchu. Jen jsem přikývl a ruku v ruce s ní šel na zahradu, odkud už vyběhli rozjaření psi. Všichni kolem ní skákali a motali se jí pod nohy.
"Jsou krásní," usmívala se a hladila je.
"To ty jsi krásná," usmál jsem se a klekl si vedle ní. Hladil jsem jí po zádech, jako bych jí před něčím uklidňoval. Jenže jsem sám netušil před čím.
"Nepůjdeme dovnitř? Začíná být zima," podívala se na mě a trochu se zachvěla. Přikývl jsem a společně s ní vešel zadním vchodem do domu. Prohlížela si obrazy, výzdobu, prostě celý dům. Na některé věci si dokonce i vzpomněla, což mě hrozně těšilo.
"Nechceš se podívat na Jak jsem poznal vaši matku?" usmál jsem se, když jsme seděli v obýváku na gauči. Jenom přikývla a pustila televizi.
Dívali jsme se, smáli se, prostě se bavili. Strašně rád jsem sledoval, že i přesto, že zapomněla, si užívá života. A já s ní...
Pohled Kayly:
Díky ostatním jsem si začala uvědomovat, co to přátelství skutečně je. Nepopsatelný pocit. Luke, Jess, Calum, Michael a Ashton. To oni u mě byli každý den a bavili se se mnou, aby se mi vrátila paměť. Jejich snaha uspěla. Většinu si už pamatuju. Je to krása, mít je v životě. Jenže jsem věděla, že mi něco chybí. Nebo spíše někdo...
Luke mi nabídl, že mi ukáže můj pokoj a celkově druhé patro. S radostí jsem přijala.
Společně jsme vyšli po schodech kolem křídla až k černým dveřím po levé straně schodiště. Luke otevřel dveře a já vstoupila. Tak tohle byl můj pokoj. Celý jsem si ho prohlížela a vzpomínala. Jen jedno mi stále nepasovalo. Něco chybělo a to něco má spojit všechno ostatní.
Prohlédla jsem si celý pokoj a zastavila se u velkého obrazu naproti posteli. Byla to krásná olejová malba, mě a nějakého kluka, ale Luke ani nikdo, kdo by mě navštěvoval, to nebyl.
"Kdo je to?" zašeptala jsem a ukázala na toho kluka. Všimla jsem si Lukovi nervozity.
"Tohle je Ryan. Byl to tvůj nejlepší kámoš," zašeptal. Jeho hlas se chvěl, jeho oči tikaly mezi mnou a obrazem a drtil si ret s piercingem.
"Byl?" podivila jsem se trochu.
"Jo, víš, ono je to trochu složitější," usmál se nejistě. "Ukážu ti zbytek patra," změnil rychle téma a táhl mě pryč z pokoje. Musím zjistit víc o tom klukovi!
****
Luke musel na chvíli odejít, že si pro něco skočí k němu domů. Toho jsem využila. Začala jsem prohledávat celý můj pokoj, zda bych nenašla něco, co by mi Ryana více připomnělo, ale měla jsem smůlu.
Seděla jsem na posteli a sledovala obraz. Jako bych čekala, že mi nějak napoví, co bych měla najít nebo co mi pomůže, vzpomenout si. Najednou jsem se zasekla na Ryanově pohledu. Směřoval k bočnímu rámu obrazu. Asi jsem se zbláznila, protože jsem v tom rámu viděla klíč. Zlatý klíč se srdcem. Vstala jsem a stoupla si k obrazu. Opatrně jsem se dotkla toho klíče a on mi sám spadl do dlaně. Na místě, kde byl schován klíč, bylo vyryto...
Použít v případě, že nevíš, kdo jsem - Ryan
"Děkuju ti," zašeptala jsem a šla na chodbu. Začala jsem zkoušet všechny dveře na patře, kde jsme s Lukem nebyli, až klíč konečně zapadl do jednoho zámku. Asi pětkrát jsem musela otočit, než bylo konečně odemčeno. Dveře otevíráním vrzaly. Musely být hodně staré.
Pokoj měl černé stěny a bílý sametový koberec, který pokrýval celou místnost. Na to, jak byla velká, tu bylo opravdu málo věcí. A když jsem řekla málo, myslela jsem tím bílý stolek uprostřed pokoje s černým ubrusem a bílou krabicí. Začalo mě to trochu děsit.
Přešla jsem ke stolku a prohlížela si krabici. Nepošpiněná, čistá, s víkem. Vzala jsem krabici opatrně do rukou a odešla s ní do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a přemýšlela, co v ní mohlo být. Jedna věc určitě. Vzpomínky.
Rozklepanýma rukama jsem vzala víko a odendala ho. Hned na vrchu byl dopis a pod ním kamera s nachystaným videem. Sebrala jsem odvahu a začala číst dopis...
Milá Kaylo,
Doporučuji ti, podívat se nejdříve na video, abys věděla kdo jsem. Zjistíš v něm vše, co jsi zapomněla. Jak vím, že jsi zapomněla? Inu, jsi jiná a s tím se prostě musí počítat.
Položila jsem dopis vedle krabice a vyndala kameru. Pustila jsem si video a sledovala každý detail. Vstřebávala jsem do sebe každičkou informaci o něm, o tom, co jsme spolu prožili. Bylo až neuvěřitelné, co vše jsem zapomněla.
Nahrávka skončila a já pociťovala slzy v očích. Tenhle úžasný kluk byl můj nejlepší přítel, ale teď ani nevím, kde bydlí. Je to šílené.
Vzala jsem si nazpět dopis a četla dál...
Tak, co ty na to? Je toho hodně, já vím. Některé chvilky jsou krásné, některé smutné. A jedna z nich je i ta, kterou ti teď řeknu. Vzpomeneš si, věřím v to, protože jsi to viděla. Byla jsi u toho. Bude tě to bolet, bude ti hrozně, ale ty se s tím vypořádáš. Ty to dokážeš. Už jednou jsi to zvládla. Zvládneš to znova!
Text mě děsil. Co může být tak strašného, že to říká. No, spíš píše.
Když nám oběma bylo patnáct, chodili jsme na střední vedle zátoky. Tvořily se tam úžasné útesy a toho využili naši debilní spolužáci. Vsadili jsme se, že skočím. Samozřejmě, připevněn lany. Ze začátku mi přišlo, že se nic nemůže stát, ale když jsem slyšel celý důvod téhle sázky, rozhodl jsem se, napsat ti tohle, protože jsem už předem věděl, že tu sázku nezvládnu. Vytvořil jsem ti tuhle krabici, kde je všechno, co ti po mně zbylo. Važ si toho a hlavně to nikomu neukazuj, prosím.
Ten den jsi každého proklínala, nenáviděla, všechny na světě jsi obviňovala. Nezasloužila sis takový konec mezi námi. Ale možná to tak mělo být.
Navždy tě budu milovat,
Ryan <3
Dostalo mě to. Tři věci jsem z tohohle celého pochopila. První, byl to můj kluk. Druhá, věděl, že se mu to stane a chtěl se připravit na to, že bych zapomněla. A ta třetí? Tu jsem si v žádném případě nechtěla přiznat, protože mi nejvíce ubližovala.
Rozklepanýma rukama jsem upustila dopis na postel. Cítila jsem, jak mi průhledná kapalina stéká po tvářích, jak se ve mně rodí hněv, stesk a smutek.
"On je mrtvý..."
—————————————————————————————————————————————————————————————————————————-
Hi Guys! Jsem tu s novou, smutnou, částí. Kay se dozvěděla o Ryanově smrti, i když se jí před tím Luke snažil ochránit ://
- Co bude dál? Řekne Kayla někomu, že to celé ví? Byla by hodně naštvaná, kdyby zjistila, že o tom ostatní věděli a nic jí neřekli?
- Moc děkuju děkuju děkuju za tolik reads a votes! Je to krásný, jak se to hromadí, nemůžu tomu věřit! <33
Asi vše, co jsem k dnešní části chtěla. Doufám, že se líbila!
Pav :3