Sebastian
Probudí se asi po třech hodinách bezvědomí. Otevře oči a okamžitě vyletí do sedu, ale hned se chytí za hlavu a s bolestným sykáním si lehne zpátky. Přistoupím k ní a jemně ji podepřu, aby se alespoň trochu posadila a mohla se napít vody.
"Pomalu, opatrně," šeptám a podám jí skleničku. Když vypije skleničku, položím ji na noční stolek, ale neubráním se vnitřnímu napětí.
"Proč jsi mi neřekla, že jdeš ven?" začnu ostřeji, než jsem měl v plánu. "Vždyť jsem ti to včera i dnes vysvětloval, že přeměna může přijít každou chvíli!" Nemůžu skrýt frustraci v hlase.
Její oči se zalijí lítosti.
"Promiň, nechtěla jsem. Ale ten les mě tak lákal. Nemohla jsem si pomoct," řekne jako by se sama sebe snažila přesvědčit, že to nebyla chyba.
Cítím, jak se mi napínají svaly v čelisti. "To není omluva," řeknu tvrdě, ale když vidím, jak se její ramena ztěžka svěšují, hluboce si povzdechnu. "Ale... nezlobím se. Jen mi na tobě záleží a chci, abys byla v bezpečí," dodám a snažím se, aby můj hlas zněl klidněji.
Otočí se ke mně s tázavým pohledem, její oči plné jsou zalité plné obav a nejistoty. "Opravdu se nezlobíš?" zašeptá tiše, a v jejím hlasu je cítit nečekaná křehkost. V tomto okamžiku mi připomíná pohled štěněte, které právě roztrhlo nový polštář a čeká, jak bude páníček naštvaný. Byl to přesně tento výraz, který má teď na tváři.
Pokrčím rameny a snažím se znít i vypadat klidně, i když uvnitř mě ještě doznívá zlost.
"Ne...nezlobím se na tebe," přiznám se a cítím, jak mé napětí zvolna opadává.
Na chvíli zavládne ticho, během něhož ji opatrně obejmu. Ona se ke mně přitiskne, jako by hledala útočiště.
Jess
Jak Sebastian odejde, otočím se k oknu s úmyslem spát. Ale mojí pozornost upoutá zvuk prasknuté větvičky, a když se podívam na strom, vedle mého okna zahlédnu něco zvláštního. Na stromě sedí nějaká postava. Posadím se a párkrát zamrkám, jestli se mi to jen nezdá. Ale ne, je to skutečné. Na stromě opravdu někdo sedí a sleduje mě.
"Kdo jsi?" zeptám se, hlasem naplněným směsicí zvědavosti a strachu.
Postava se ani nepohne, jen mě dál tiše pozoruje. Ve tmě nedokážu rozeznat detaily její tváře, ale cítím, že přítomnost té osoby není náhodná. Napětí v místnosti je téměř hmatatelné, když čekám na odpověď, která nepřichází.
Je to jen ticho, přerušované vzdálenými zvuky noci. Cítím, jak se mi na zádech ježí chlupy, když se stále dívám na tajemnou postavu, která zůstává nehybná a mlčenlivá.
Leo
Jak přijdu domů, zamířím rovnou do sprchy. Horká voda odplavuje únavu a stres z dnešního dne. Po sprše si obléknu jen pyžamové kalhoty a vyjdu z koupelny. Když vejdu do pokoje, všimnu si Ketrin, která leží na mé posteli. Ona je ta, která bude Luna naší smečky, pokud svou milovanou nenajdu.
Jakmile si mě všimne, zvedne se a přejde ke mně. Pohladí mě po hrudi a dívá se na svou ruku, zatímco mluví:
"Před měsícem jste řekl, že pokud ji do měsíce nenajdete, mám vás přijít uspokojit. Tak jsem tady." Její ruka se přesune k mému rozkroku a zmáčkne ho, zatímco druhou rukou mi zatlačí na hruď a pomalu mě dostane na postel.
Normálně bych se nebránil, ale od té doby, co jsem byl v Kanadě, mám strašně špatný pocit, že podvádím svou družku, když se dostanu do takové situace. I když je to divné, protože zatím jsem měl čas prohledat pořádně své území a kousek vedlejšího. A zatím bez výsledku.
Ležím na posteli, Ketrin nade mnou, a v hlavě mi víří myšlenky. Cítím její doteky, ale mé srdce bije neklidně.
"Ketrin, počkej," vydechnu, zatímco se snažím najít správná slova. "Není to správné. Mám pocit, že podvádím svou družku, i když ji ještě nemám."
Její pohled ztvrdne, ale nezastaví se.
"Ale já jsem tady, připravená být po tvém boku. Můžeš si mě vzít," zašeptá naléhavě a pokračuje v dotecích.
Cítím, jak se ve mně bijí dvě části - jedna, která touží po blízkosti a uvolnění, a druhá, která se cítí zrazená sama sebou. Snažím se zvednout a přitom jemně odtlačím její ruce.
"Ketrin, vážně, nemůžu to udělat. Prosím, pochop to."
Ketrin se na mě chvíli dívá s nesouhlasem a napětím. Vidím, jak se jí zúží oči a začne otevírat ústa, jako by se chtěla hádat.
"Ale říkal jste-"
"Vím, co jsem říkal," přeruším ji jemně, ale pevně. "Teď je ale jiná situace. Potřebuju odpočinek."
Ona zmlkne, stále se na mě dívá, její oči jsou plné smíšených emocí. Po chvíli skloní hlavu a pomalu odejde.
Je něco kolem půlnoci a já se furt jenom převaluji a zkouším usnout. Pokaždé, když to vypadá nadějně, že usnu, vidím tu přeměňující se dívku z dneška. I Dark se jenom převaluje a nespí. Když ji tímhle způsobem uvidím posedmé, zvednu se, svléknu se a vyjdu ven z domu.
V lese se přeměním a kontrolu nad tělem si nechám já. Doběhnu k hranicím a přeměním se zase zpátky. V lese máme různě poschovávané oblečení pro případ nouze, a já toho teď využiji. Dark po celém večeru promluví:
"Můžeš mi říct, co to děláš?" Neodpovím mu a pokračuji.
Obléknu se a než vkročím na druhé území, zkontroluji, jestli se poblíž nenachází jejich hlídka. Když je vzduch čistý, co nejrychleji se vydám na tu louku. Když ji tam nenajdu, spadne mi půlka kamene ze srdce. A jenom půlka, protože se potřebuji přesvědčit, že je opravdu v pořádku.
Prohledávám okolí, a napětí mě žene vpřed. Ve tmě se pohybuji tiše, aby mě nikdo nezahlédl. Každý stín v lese mi připadá jako potenciální nebezpečí. Konečně zahlédnu její stopu, jemnou, ale přítomnou.
Přicházím k domu ke kterému mě dovedla její stopa a rozhlednu se. Zpočátku není nic neobvyklého vidět. Proto si nejdřív myslím že mám špatný dům. Když ale zahlédnu nahoře v pokoji postavu, rychle se přiblížím.
Když jsem zjistím, že je to ta dívka a je v pořádku, chci co nejrychleji rychle zmizet, aby mě nikdo nezpozoroval. Nechtěně se ale zaposlouchám do jejich rozhovoru, který mě zmate. Sedí na posteli vedle okna v úrovní větví vysokého stromu, jehož husté větve poskytovaly skvělý úkryt. Dark mě několikrát varuje, že je to riskantní, ale já ho neposlouchám.
Když ten kluk odešel, chtěl jsem také vypadnout. Omilem se, ale pohnu a zlomím malou větvičku která upoutá její pozornost. Po její otázce jsem měl možnost skočit ze stromu a utéct, ale rozhodl jsem se udělat přesný opak.
Nezdálo se, že by se mě bála nebo mi chtěla ublížit.
"Řekněme, že jsem přítel, který ti pomohl s částí tvé proměny," odpověděl jsem a pokusil se uvolnit její obavy.
"Děkuji, ale mohl jsi mě tam zabít," namítla s kapkou smutku.
"Proč bych to udělal? Myslel jsem si, že se na tu proměnu těšíš," pokusil jsem se vysvětlit, i když můj pokus byl dost nepřesvědčivý.
"Možná se na to těší všichni kromě mě," přiznala dívka po krátké pauze. "Ještě včera ráno jsem si myslela, že vlkodlaci jsou jenom pohádka, a teď se sama na jednoho z nich proměním."
"Ty nejsi odtud?" zeptám se s údivem a taky tak abych jí odradil od myšlenek na sebevraždu.
Zakroutí hlavou, zkříží ruce na břiše a křišťálově čisté slzy jí začnou stékat po tvářích.
Nechtěl jsem ji rozplakat, takže se k ní opatrně, ale stále ostražitě přiblížím a palcem jí setřu slzy z tváří. Její oči, vyčištěné pláčem, se na mě upřeně zadívají a já jsem překvapen, že v nich vidím strach. Vlastně bych to měl být já, kdo se bojí – jsem na cizím území uprostřed noci.
Povídali jsme si téměř až do svítání. Pohled na ni mi připadal upřímný a otevřený, ačkoliv jsem cítil její lehkou nejistotu.
Neuvědomil jsem si, jak rychle čas letí, když se člověk baví s někým tak zajímavým. Měl jsem chuť pokračovat v naší konverzaci ještě dál, ale nakonec zavítala únava a Jessie usnula.
Než se, ale tak stalo, stihli jsme si vyměnit telefonní čísla. Před odchodem jsem jí navrhl, že pokud bude chtít, může svou první proměnu zkusit se mnou, místo s tím klukem, co se jmenoval Sebastian, nebo tak nějak.
Cestou domů mi hlavou vířily myšlenky na to, proč jsem jí vlastně nabídl pomoc, když není ani z mé smečky. Možná to byla lítost, možná snaha si představit, jaké to musí být, být v její situaci. Ale bylo to víc než to. Cítil jsem zvláštní spojení s Jessiinými pocity osamělosti a nejistoty, které mi byly nějakým způsobem blízké.
Když přijdu domů, podívám se na mobil a zjistím, že zbývá už jen necelá hodina do budíku, takže to už nemá smysl jít spát. Rozhodnu se, že si po dlouhé době napustím vanu. Voda mi připadá uklidňující, jako kdyby smyla všechny napětí a starosti dne. Vzal jsem si s sebou knihu, kterou jsem po otcově smrti neměl čas dočíst, a ponořil se jak do horké vody tak i do příběhu.