Jess
Konečně je zítra ten den, kdy odjíždíme na kola do Kanady. Jedu už domů ze školy, abych si sbalila věci. Doma jsem poměrně rychle a hned, jak zaparkuji, zamířím do svého pokoje, kde mám už vytáhlý kufr, ale zatím nic v něm není.
Právě balím elektroniku, když mě zavolají z přízemí, ať za nimi přijdu, tak přeruším balení a jdu do obýváku, odkud mě volali.
"Ano, co potřebujete?"
"Protože i já zítra odjíždím, jenom s tím rozdílem, že ty ráno a já až v poledne. Tak ráno pojedu s tebou a vezmu ti auto zpět." Přijde mi to divné, protože se normálně dozvím až v průběhu dne, že je na služební cestě.
"Jo, dobře, děkuji, ale klidně tam jeď až dopoledne, vyspi se, nemusíš kvůli mě vstávat tak brzy, ale děkuji."
"Ne, Jess, to je v pořádku, alespoň se chci ujistit, že nic nezapomeneš, a že do toho autobusu nastoupíš a nebudeš celý týden jenom s kamarády někde pít."
Já se jenom ušklíbnu, protože vím, že alkohol se bude brát. Předevčírem po škole jsme řešili, kolik se vezme, a hlavně který.
"Dobře, děkuji, že mi potom vezmeš auto," a s tím odejdu zpátky nahoru, pokračovat s balením.
Už mám zabaleno, a teď jdu ještě překontrolovat kolo, jestli má vše, co je povinné z výbavy. Hlavní je, aby učitel, který bude kontrolovat výbavu, nic nenalezl, protože toho, kdo něco z výbavy nebude mít, pošle normálně do jiné třídy, kde se učí, a to vážně nechci. Proto to radši překontroluji.
Ujistím se, že je vše v pořádku a vratím se do pokoje a tam se teprve podívám na kufr, který beru sebou. Vypadá to, že místo týdne jedu pryč na měsíc – kolik mám věcí? Když s balením a kontrolou skončím definitivně, tak je půl jedenácté večer a to je už nejvyšší čas se vykoupat a jít spát.
Probudím se v půl sedmé a máme být u školy v osm, ale vyráží se až v devět kvůli pečlivé kontrole kol všech účastníků. Vstanu s veselou náladou a jdu hned do koupelny udělat si hygienu. Když s ní skončím, vezmu si taštičku s hygienou a přidám jí do kufru. Teď je na řadě se převléct z pyžama do vhodného školního výletního oblečení.
Jdu dolů s kufrem a všimnu si táty, který sedí na barové židličce a popíjí kávu.
"Dobré ráno, tati," řeknu, a on se na mě otočí.
"Dobré ráno," odpoví, a přijde ke mně. "Ukaž, pomůžu ti s tím," navrhne, a já mu podám kufr. On hned zamíří k autu, kde už je připravený držák na kola.
Když jsem byla malá, často jsme spolu jezdili na kole, ale to je už minulost. Táta dá kufr do auta a někam odběhne.
"Že by ho ta dobrota přešla tak rychle," přemýšlím nahlas, ale mýlím se. Za chvíli ho vidím, jak tlačí mé kolo, a než stačím jakkoliv zareagovat, je již na držáku, pečlivě jištěný, aby nespadlo.
"Dobré ráno," uslyším hlas mámy z dálky.
"Děkuji, tati, za pomoc," on se usměje a tím naznačí, že není zač.
"Tak jo, máme nejvyšší čas vyrazit, tak pojď, štěně, budu řídit," pronese máma, a já se rozloučím s tátou objetím a už jdu na místo spolujezdce.
Zapínám si pás a máma už je u brány. Chvíli je ticho, ale pak její hlas přeruší to ticho.
"Kdyby tě začalo cokoliv bolet nebo se ti zdálo, že je s tebou něco jinak, tak mi hned zavoláš, je ti to jasné! I když tě bude lehce pobolívat hlava, tak mi zavoláš!" nekřičí, ale mluví pevným hlasem přísným hlasem.
"Ano, mami, neboj, je mi 18 a umím se o sebe postarat."
"Já vím, že ano, ale teď jsi ve věku, kdy by se mohla projevit tvá pře-přenosná nemoc, tak tě musím hlídat, kdyby cokoliv," vysvětluje máma.
"A co je to za přenosnou nemoc? Ta co se přenáší z generace na generaci?" ptám se zvědavě.
"Ano, právě proto se bojím," odpoví nejistě.
"Aha, tak teď chápu tu tvoji přehnanou reakci na každou rýmu," řeknu a u toho pokývám hlavou,že tomu konečně rozumím, když už jsme u školy, kde na mě mává Mia. Rodiče ji to po hodně dlouhém přemlouvání zaplatili.
"Ahoj," pozdravíme se a obejmeme se. Mia si šla hned a sundat svoje kolo z auta a já udělám totéž. Musím to dělat sama, protože se moje matka někde zakecala s ostatními mámami.
"Potřebuješ pomoc?" zeptá se mě najednou Sebastianův hlas. Rychle se otočím a uvidím ho, jak mi nabízí pomoc se sundáním kola z držáku.
"Tak tady to máš," a mile se usměje. Proč mi furt připadá, že ten úsměv už někde viděla?
"Děkuji. A kde se tu bereš?" ptám se zvědavě.
"Za prvé jdu se rozloučit se svou soukromou učitelkou. A za druhé jdu normálně do školy. Někdo nemá takové štěstí, že si užije týden v Kanadě... Mám ti potom vzít auto k vám, ať tu týden nestojí?" pokračuje Sebastian.
"Ne, ale děkuji. Auto vezme máma, která mě sem dovezla."
"Máma?" zmateně se zeptá Sebastian a já přikývnu, zatímco se podívám směrem k mámě. Když si všimne, že na ni koukáme, usměje se a zamává.
"Neměla dnes odjet?" mluví spíše pro sebe, potichu, ale ne tak potichu, abych to neslyšela.
"Jo, ale až v poledne, a vůbec, jak o tom víš?" chtěl něco říct, ale to už zazní moje jméno, že jsem na řadě s kontrolou kola.
"Promiň, už musím, a i ty by jsi měl jít, nebo přijdeš pozdě," obejmeme se a tím se rozloučíme. Ještě jednou se za ním otočím a všimnu si, že místo do školy jde k mámě a o něčem se tam dohadují, ale teď to neřeším. Spíše se zaměřím na to, abych měla vše v pořádku a nemusela tu zůstat, zatímco ostatní se budou projíždět v krásných horách.
Naštěstí je vše v pořádku, a já jdu k člověku, který dává kola na držák.
"Tak třído, do čtvrt hodiny budeme odjíždět, tak už pomalu nastupujte," ozve se hlasitý hlas mého třídního.
Dojdu k mámě a rozloučíme se. Ona mi ještě zopakuje ten svůj proslov z auta, ať jí zavolám, kdyby cokoliv. Tentokrát do toho přidá, že pokud ne jí, tak Sebastianovy, že i on bude vědět, jak se zachovat, a bude mi dávat přes mobil pokyny, co dělat, než tam přijedou. S tím odejde k autu.
Nastupím do autobusu a vrtá mi hlavou, co on má společného s mojí genetickou nemocí. Ještě chvíli nad tím přemýšlím, ale jsme na výletu a tam by se člověk měl uvolnit, tak to brzy zahodím za hlavu a užívám si cestu. Zbytek cesty uběhne jako voda, i když jsme tam jeli čtyři hodiny.
Když projíždíme kolem veliké cedule Welcome to Canada, učitel nám začne říkat náš každodenní rozvrh.
- 8:00-8:30: snídaně
- Do 9:00: osobní volno
- Potom vyrazíme na kola, a oběd a svačinu si dáme po cestě, co nám nachystá hotel, ve kterém budeme ubytováni.
- Na večeři se už vrátíme do hotelu a po ní nás čeká osobní volno.
- Večerka bude v 23:00.
K tomu ještě rychle dodá, že kdyby některý den pršelo a nedalo by se vyjít z hotelu, využijeme hotelové služby a zahrajeme si nějaké společenské hry.