Jess
Asi tak hodinu po škole mi zavolá Mia, že se potřebuje sejít, zní dost naléhavě, tak na nic nečekám a jedu na domluvené místo. Mám malé tušení, proč se chce sejít, ale nechci dělat ukvapené závěry. Když se s Miou sejdem, potvrdí mě v mých domněnkách u skříněk. Její rodiče jí ten výlet nezaplatí. Kdyby to bylo jen na ten víkend, tak by jí to klidně zaplatili, ale tím, že to bude na celý týden, tak se ta částka o dost zvětší, a to je už na ně hodně.
Zatímco si povídáme, přijde mladý číšník a rozlije na mě rozpité kafe, nebylo moc horké, ale i tak. Hned se začne omlouvat a utírat. Triko vypadá, jako by bylo polité barvou, a na stehnech to není až tak hrozné. Několikrát mu opakuji, ať toho nechá, že je to v pořádku.
Po chvíli mě poslechne, vstane a ještě jednou se omluví a odejde. Mia se jen ušklíbne, a upije kafe.
"Máš nového nápadníka a je docela hezký, ale na mého Olivera nemá."
"Jako hezký je, ale pokud bude na mě rozlévat kafe, tak nemá u mě šanci."
"Fajn, jak myslíš, ale teď zpátky k mému problému. Já chodím na brigádu, všechno si platím sama, kosmetiku, oblečení, boty...Proč nezaplatí ty dva dny, jak to bylo dohodnuto do teď? Na zbytek bych si například vzala půjčku nebo bych něco vymyslela."
Chudáček, je mi jí líto. Už s poslední větou se dá poznat, že zadržuje slzy. Jen si k ní sednu blíž a obejmu ji, tím naznačím, ať se klidně vybrečí, že od toho jsou nejlepší přátelé. Mezitím co brečí, dostanu nápad, který by jí mohl přivést na jiné myšlenky.
"Co kdybychom zajeli do nákupního centra do hlavního města? Všechno budu platit já." Ona popotáhne a začne mluvit s hlavou na mém rameni.
"To po tobě nemůžu chtít, jsme nejlepší kamarádky, nechci, aby to vypadalo, že se s tebou kamarádím jen kvůli penězům."
"Vůbec to tak nebude vypadat, ty jsi to pro mě udělala taky před půl rokem, když mi táta zablokoval kreditky. Takže to ber jako vyrovnání dluhů." Ona se usměje a kývne.
Mezitím, co si na záchodech upravuje rozmazanou řasenku, zaplatím. Hned jak vyjde, jdeme rovnou k autu a jedeme do hlavního města, což je asi tak půl hodiny po dálnici, pokud nejsou zácpy. Naštěstí zacpa není, takže v centru najdeme parkovací místo a jdeme do nákupního domu. Abych pravdu řekla, do každého obchůdku po cestě alespoň nahlédneme, jenže jich tu je přes třicet, takže asi nestihneme nakouknout do všech.
Jsme tak v půlce, a rozhlas oznámí, že se bude obchodní dům zavírat, aby zaměstnanci připravili nějakou akci. Zaplatíme za poslední položku a jdeme do auta. Když vyložíme věci z nákupního vozíku, je kufr plný. Nasedneme a vydáme se domů. Mezitím mi zavolá máma, že se před chvíli vrátila domů z pracovní cesty a chce udělat rodinnou večeři, a já nikde.
O týden později.
Konečně tu je den, kdy na škole probíhají závody a naše třída jede na laser game. S třídou máme sraz rovnou u budovy, kde se to hraje. Mia má auto stále v servisu, tak jedeme spolu. Nevadí mi to, protože celou cestu mluvíme o tom, jak jsme to vymysleli s penězi do hor.
U mě to problém nebyl, rodiče ho zaplatili, i když máma se netvářila nejšťastněji. Ale otec s tím neměl problém, takže jsem už učiteli odevzdala přihlášku a rodiče mu poslali peníze.
U Mii to tak jednoduché nebylo, ale vymysleli jsme pár možností, jak to udělat. Čas na vymýšlení nápadů je, protože stojíme v koloně na dálnici. Na mobilu furt chodí zprávy a dotazy o tom, kdo tam už je a kdo ne, ale většina lidí, včetně učitele, je v té zácpě jako my, tak jsme sraz posunuli o půl hodiny.
Konečně, dorazíme na místo a začneme hrát. Hrajeme asi čtyři hry po skupinách, a můj tým se umístí uprostřed. První skončí kluci, kteří s hráči neměli slitování. Pak jdeme na oběd, kde Mia trvá na tom, že za mě zaplatí. Po chvíli to vzdám a jdu si sednout. Jakmile Mia donese jídlo, pustím se do jídla.
Jestě jsme si domluvili v kině nový film. A když už bylo 12:53 a film začínal v celou, tak jakmile dojíme, jdeme čekat před kino. Za chvíli tu je celá třída a jde se na film. Když film je v půlce, začne mi na Instagram psát neznámý uživatel.
S: Ahoj, sehnal jsem ti úplně stejné tričko, co jsem ti minulý týden v kavárně polil. Ber to jako omluvu.
J: Jak jsi mě našel a jak víš, že jsem já ta osoba, kterou jsi polil?
S: Mám své zdroje. Kde se můžeme sejít, abych ti předal tričko? Nebo mám jít k vám?
J: Jen nechoď k nám, otec by tě zabil. Mám zakázáno si domů vodit kamarády. A to tričko nepotřebuji, vypralo se, a teď ho používám na spaní.
S: Ještě se tak neznáme a už mě nazýváš kamarádem, hmmm? Ale je to škoda, slušelo ti.
S: A pokud nechceš to tričko, tak to ber jako prosbu o doučování. Potřebuji pomoc s psychologií, a kohokoliv jsem se na škole oslovil, jestli by mi pomohl, tak mě odkázal na tebe, že jsi v ní dobrá, tak se ptám, prosím, pomůžeš mi?
J: Fajn, řeknu to jinak. Mám doma zákaz si kohokoli vodit. A nejsem v ní dobrá, znám lidi, kteří jsou v ní lepší než já, ale fajn, pokud to potřebuješ, pomohu. Stejně se v poslední době nudím, tak alespoň se trochu zabavím.
S: Děkuji, děkuji mnohokrát. Máš čas v pondělí?
J: Zatím nic domluvené nemám, takže ano.
S: Super, tak v té kavárně, kde jsem na tebe vylil kávu.
Ještě chvíli si s ním píšu, a vypadá docela mile. Film skončí, a my jdeme domů. Mie jsem o Sebastiánovi zatím neřekla. Za tu chvíli jsem zjistila od něj jméno, ročník, věk, kde má praxi, a to mi zatím stačí. Neřekla jsem jí to, protože by měla blbé narážky. Dojedeme domů, a já se jdu převléct. Za chvíli mám praxi, ve které dělám asistenta skutečné právničce.