Toto je Helen Otis, 14 let.
Má tmavé kruhy pod očima, takže to vypadá, jakoby dostatečně nespal. Ale to ho nezajímá. A nestará se ani o své černé vlasy. Říká, že je to zbytečné. Jeho místo je v zadní části učebny, u okna. Vždycky tam jenom tiše sedí a kreslí si. Nezajímá ho, co se děje okolo něho. Nerad se stýká s lidma, je věčný samotář.
Všiml si, že někoho někdo tlačí k podlaze. Hned vedle jeho lavice. Byl to Tom, častá oběť šikany. Ani vlastně nevěděl proč, šikanovali ho asi jenom, protože existoval... Takové věci se ve třídě děly často a Helen si na to už zvykl. I když mu bylo Toma líto, radši nezasahoval
Během prázdnin se Judy zmínila, že se jí ztratily hodinky.Helen jí řekl, že neví, kde jsou. Najednou ale oba dva uviděli něco blikajícího v jeho batohu.
,, Co to je?" Ban vtáhl ruku do batohu a vytáhl zlaté hodinky zdobené rádoby kamínky vypadající jako diamanty. Helen byl překvapený, když je spatřil. Absolutně neměl páru o tom, jak se tam dostaly.
,, To jsou moje hodinky!" chňapla po hodinkách Judy. Oba se podívali na Helena.
,, Já to nebyl" prohlásil.
,, Jo, jasně..." odešla z učebny Judy s Banem.
Následující den si sedl Helen na své obvyklé místo a začal si kreslit. Všiml si, že něco není v pořádku; lidé si o něm začali šeptat a pár z nich mu řeklo ,, zloděj". Rozhodl se, že se nebude bránit, je to zbytečné....
Jak plynul čas, stal se Helen novou obětí šikany. Všechno co udělal, bylo okomentováno nějakou urážkou na jeho osobu. A on stále jenom mlčel.
Až jednoho dne k němu přišel Ban a popadl jeho notebook, s jeho nedokončenýma kresebama co se na něm válely.
,, Pořád kreslíš tyhle nesmysly" popadl stránky s kresbami a roztrhal je na kusy.
Chtěl vidět Helenovo reakci. Myslel si, že vybuchne zuřivostí. Helen mu dal pěstí do tváře a začal boj. Helen nebyl zrovna dvakrát silný a tak byl zmlácen během okamžiku.
Studenti se ani neobtěžovali boj zastavit, dokonce mu někteří začali dupat po obličeji.Když zazvonilo, všichni studenti se rychle rozeběhli do svých lavic. Helen se vrátil na své místo, jako by se nic nestalo. Najednou do učebny vstoupila učitelka.
,, Oh můj bože Otisi! Co se ti stalo?" Helen měl tak viditelné modřiny, že si jich učitelka okamžitě všimla. Všichni se na něj otočili aby uslyšeli jak zní jeho verdikt. Ban se na něj díval vražedným pohledem.
,, Spadl jsem ze schodů, slečno" odpověděl s pohledem upřeným dolů.
Po návratu domů se ho rodiče také vyptávali, co se mu stalo. Odpověděl stejně jako učitelce.
Jeho modrá bunda zahalila ostatní modřiny. Ale ty na obličeji ne.
Rodiče se na nic jiného nevyptávali. Jenom se ho jako obvykle zeptali, co bylo ve škole. Odvětil, že skvěle. Dokonce lhal o tom, že má hodně přátel a že si s nima zase užil ,,skvělý" den.
Odmítá jim sdělit pravdu, měli by o něj jenom starost.
O několik měsíců plných urážek a modřin později se mu už všechny tyhle věci zdály normálníbyl proti nim již zcela imunní. Kdo jako první začal rozsévat tyhle pomluvy? Kdo byl opravdový viník?
Na tom už nezáleží.
Na ničem už teď nezáleží.
,, Ahoj! Jsi tu?"obdržel Helen zprávu od neznámého uživatele na Facebooku.
,, Kdo jsi?" Odpověděl.
,, Já jsem Tom, tvůj spolužák." Je to zvláštní. Tom se s ním vlastně nikdy nebavil.
,, Co je?"
,, Ehm... Jsi v pořádku?"
"To není tvoje věc."
,, Poslyš, já vím, jak se právě teď cítíš. Jsi ve stejné situaci jako já. Opravdu bych ti chtěl pomoct, ale nemůžu...Promiň."
Psali si ještě hodně dlouho. Helenovi se ulevilo, když se Tomovi svěřil se svými bolestmi a trápením. Psali si vtipy a hojně se užívaly i smajlíci :) při projevech radosti. Bylo to poprvé, co si Helen myslel, že má konečně přítele.,, Tak se sejdeme na střeše po první třetině přestávky. Musíme si promluvit, neptej se mě proč. " napsal Tom včera v noci. Helen tam byl přesně. Jakmile ho spatřil, zamával na něho rukou.
,,Hej, Tome! Co se děje, příteli?"
,, Hm... Musím ti něco říct... Něco důležitého..." řekl Tom s vážnou tváří.
,, Vzpomínáš si na ty hodinky?" Jak by na to mohl Helen zapomenout?
Tím to všechno začalo!
Helen kývl.
Pamatuje si to víc než dobře.
,, Byl jsem to já!" sklouzl pohledem na zem, bál se mu podívat do očí
,, Cože?" Helen byl v šoku.
,, Ukradl jsem Judyiny hodinky..."
,, Proč jsi to udělal?"
,, Protože...Když ses stal obětí šikany TY, přestaly se lidé upínat jenom na mě." Helen nemohl věřit vlastním uším. Je to pravda. Když začali šikanovat jeho, o Toma se přestali zajímat. Je jako oopuštěná hračka. Pro něj to je naprosto perfektní. Mohl si klidně žít život bez šikany....
Plán byl neobyčejně dokonalý.
Helen ho popadl za límec košile a přitlačil ho k okraji střechy. Tom uklouzl a začal padat ze střechy. Helen ho okamžitě chytne za ruku, a pokusí se ho vytáhnout zpátky nahoru, ale není dostatečně silný.
,, Je mi to moc líto..." padá Tom. Helen odvrátil zrak od toho, co se stane.
Nemůže si ani představit, co se mu stane po pádu z šestipatrové budovy...
Poté co se to vyřešilo, chtěla polici udělat rozhovor s Helenem. Ten je ale příliš šokovaný na to aby mohl vypovídat...
Opět se stává tématem jedna mezi studenty. Někteří si myslí, že Helen Toma zchodil ze střechy, ale většina ostatních si myslí, že Tom spáchal sebevraždu, a Helenovi se nepodařilo ho zachránit, protože viděli jeho ruku před tím, než spadl.
V tu noc seděl Helen v pokoji a brečel. Nemohl se zbavit pocitu viny za Tomovu smrt. Potřeboval se uklidnit, když najednou si něco uvědomil.
,, To nebyla moje vina! Tom si to zasloužil!"
Ulevilo se mu. Už se nemusel stresovat pocitem viny. Helen se začal strašidelně usmívat.
,, Tom si už svůj trest protrpěl ... Myslím, že ostatní si ho zaslouží taky... Je to tak?" Začal se smát do tmy.
Helenovy spolužáci plánovali Hallowenskou oslavu. Samozřejmě, že Helen na oslavu pozvaný nebyl. Noc před Halloweenem si na Facebooku psali Maggie a Judy. Obě žijí na jedné koleji a obě dvě mají pokoje vedle sebe.
09:03 - Judy: Kdo přijde na tu party? Jsem tak nadšená :D
09:03 - Maggie: Bude tam většina třídy. A psala jsem o tom Banovi. Vždycky si tu zprávu jenom přečte, ale neodpoví. To je sakra blbý, co?
09:04 - Judy: No...Myslím si, že zrovna pracuje...
09:06 - Maggie: Děje se něco divného. Slyšela jsem kroky na koleji. Někdo je na chodbě!
09:06 - Maggie: Počkej, jdu se podívat
(Pomocí kukátka na dveřích, spatřila Maggie něco neobvyklého ...)
09:07 - Maggie: O můj BOŽE! Venku je nějakej chlap!Má na sobě masku amodrou bundu, a držel nůž který byl OD KRVE!
09:07 - Maggie: KU*VA! Teď mi klepe na dveře!
09:08 - Maggie: Ach bože ach bože ach bože!!
09:08 - Judy: Jenom se uklidni! Najdi si nějakou zbraň nebo tak něco...
09:08 - Judy: Buď opatrná!
09:09 - Maggie: Fajn už jsem zamkla
09:09 - Maggie: Já se bojím!
09:09 - Judy: Maggie
09:09 - Maggie: Co mám dělat?
09:09 - Judy: Maggie, poslouchej
09:09 - Maggie: Zachraň mě!
09:09 - Judy: Maggie, klid!
09:09 - Judy: Maggie
09:10 - Judy: Maggie?
09:10 - Judy: Jsi tam?
Přijala zprávu, ale nic v ní není. Najednou Judy uslyšela zvuk otevírajících se dveří. Otočí se a ucítí strašnou bolest v břiše. Osoba v masce a modré bundě vpadla do jejího pokoje a probodla ji...
Tu noc byli všichni studenti na koleji zavražděni. Nikdo neví, jak to vrah udělal, aniž by někdo zaznamenal výkřik.
Vrah používá krev obětí na malování po stěnách ložnice.
Většina kreseb jsou smajlíci.
:)
Mnohé z mrtvol byly rozsekané na kaši, aby vrah získal další ,, barvu". Helen Otis, viník, je v současné době stále na svobodě...
Nicméně, osoba na druhém konci chatu odpověděla na Maggiinu zprávu v 09:03:
11:15 - Judy: Netěš se tolik na zítřek :) protože žádný další zítřek nebude