17.Agnes

4.2K 165 2
                                    

,, Udělej ze sebe necitlivé monstrum a zbavíš se veškeré bolesti člověka..."
Laboratoř WEAP,, Přines mi kafe prosím" zavolal velmi známý mužský hlas. Patřil Jamiemu. Novýmu vědci co tu je teprve měsíc, ale i tak jsem se do něj stihla zamilovat.,, Bude to za chvilku" usmála jsem se na něho a šla jsem k automatu na konci chodby.Jamie byl hnědovlasý začínající vědec v oboru geologie. Byl vzhledem ke svému věku docela nadaný... Ale co jiného zde také najdete že? Tato laboratoř je určena mladým geniálním vědcům různých oborů. Společně se tu snažíme vytvořit něco úžasného. Já pracuju v oborou robotiky. A s neskrývanou pýchou můžu prohlásit, že jsem to nejlepší co laboratoř potkalo. Dalo by se říct, že jsem geniální ,, dítě". Pouhé dva měsíce po narození jsem už začala mluvit a kreslit. Ve školce jsem už uměla zlomky a ve škole jsem se nevýslovně nudila. Rodiče mě daly na IQ testy. Přesně si to nepamatuju, ale vím, že dnes již mám IQ v míře 213... Média se okolo mě začala točit jako šílená, ale já si zachovávala svou osobnost a rozvíjela jsem svou inteligenci. Ano, mluvím teď asi jako egoista, ale já si, jak říká má nejlepší kamarádka, to mohu dovolit... Jmenuju se Agnes. Své jméno nesnáším stejně jako své zrzavé vlasy, díky kterým jsem se stala na střední terčem posměchu. Ale já dospěla. Obarvila jsem se na červeno a je ze mě sebevědomá sedmdvacetiletá dívka...Co se zamilovala. Bohužel nevím, jestli o mě má zájem. Protože jsem zohavená. Pracovala jsem na typu raketového pohonu a špatná chemická reakce mi zničila obě ruce.Od té doby nosím po zápěstí bionické ruce co se dají díky úchytům vyměňovat za nástroje, co popřípadě potřebuju.

A mám docela na výběr. Bohužel mi při tom odmuřelo i levé oko a místo něho nosím zvláštní oko, co pracuje na typu laseru. V tmě svítí jako červené světélko...

,, Tady ho máš" zaculila jsem se na něj a podala jsem mu kafe.,, Díky Agnes" vzal si odemně kafe a se zrakem upřeným do monitoru ho začal pomalu usrkávat. (Dneska mu to sluší) Chvilku jsem tam stála a pozorovala jsem ho. Byl krásný. Odešla jsem do své laboratoře a pokračovala jsem ve své obvyklé práci. Sestrojila jsme malého robota a teď jsem se piplala s tím, aby měl v sobě GPS navigaci. Byl určený na prozkoumávání terénu v afrických vesnicích, kde zbyly miny.,, Ťuky ťuk" ozvalo se směrem ode dveří. Tanya přišla. Pracovala v oddělení neurologie.,, Ahoj Tanyo!" pozdravila jsem jí a objala jsem jí svýma bionickýma rukama.,, Jak to jde s robotem?" vyzvídala a dívala se na malého robůtka co byl na mém stole.,, Nic moc. GPS pořád nejde fungovat..." pokrčila jsem rameny a pohodila jsem vlasama.(Rudé vlasy... Proč rudé Agnes? Nestačí ti kovové ruce a rudé oko?) Tanya si ho se zájmem prohlížela.,, Myslím, že máš docela slušnou šanci na to vyhrát v dalším Konečném géniovi" konstatovala. Konečný génius je něco jako soutěž o nejužitečnější výrobek či výzkum. Dala bych cokoliv za to, abych ho vyhrála. ,, Myslíš?" podívala jsem se na ní.,, Ty vždycky!" usmála se.Zbytek dne jsem se nemohla vůbec soustředit. Naproti mé laboratoři za skleněným oknem se pohyboval Jamie. Prostě jsem už jenom seděla a dívala jsem se na něho. Ale on si mě vůbec nevšímal.( Jamie, jsem tady!)Večer jsem si šla lehnout. Sundala jsem si ruce a dala jsem si je na noční stolek. Připadal jsem si napůl jako ti roboti co vyrábím. Jako bych nebyla člověk. Ten pocit mě mučil společně s představou, že se Jamiemu nelíbím.Nemohla jsem celou noc spát, pořád jsem o tom přemýšlela. Moje oko ve tmě červeně svítilo do černé tmy. Pocity pochybnosti hryzaly a hryzaly...( Jsi zamilovaný šílenec. Buď vědec milující vědu),, Už dost!" řekla jsem si sama pro sebe a zaťala jsem neexistující pěsti.,, Zítra mu to řeknu..." zapřísáhla jsem se a pokusila jsem se znova usnout. ( Agnes nedělej to...)Další den jsem byla strašně vystresovaná. Vzala jsem si modré tričko a černé legíny. Přes to klasický bílý laboratorní plášť. Nechtěla jsem vypadat příliš nápadně. ( Jako vždy nudné oblečení? To jako vážně?) V laboratoři byl klid. Byla pauza a všichni lidé šli na oběd. Jamie šel také a nesl si v podpaží desky s výzkumy.( Bože je tak krásný),, Hej Jamie!" špitla jsem na něj. Podivně se na mě podíval a přistoupil blíž.,, Co?" zeptal se podíval se mi do očí. Měl přenádherné modré oči. Měla jsem co dělat abych se na místě blahem neroztekla.,, Pojď na chvíli támhle..." ukázala jsem na sklad. Pokrčil rameny a šouravě se odplížil společně se mnou dovnitř.,, Tak co Agnes? Mám být za chvilku na obědě..." nadzvedl jedno obočí.Pořádně jsem se nadechla a vydechla. Byla jsem emočně napjatá.,, Vím, že se moc neznáme, ale já bych ti chtěla něco říct..." zahleděla jsem se mu do očí.,, Hm?",, Já...tě miluju Jamie..." vzala jsem ho za ruku.Ucuknul před chladem mé kovové ruky. Zamračil se.,, Oh...Opravdu?" Byl překvapený. Přikývla jsem. Cítil jsem srdce až v krku.,, Agnes... Ale já tě bohužel nemiluju...Já nemůžu milovat někoho...Kdo..." slova mu uvízla v krku.,, ...kdo je vlastně napůl robot..." dořekl to a odvrátil ode mně zrak.Kdyby byla moje duše ze skla, v ten okamžik by se roztříštila do tisíce kousíčků... (NE)Začala jsem natahovat. ,, Ty mě nemáš rád...Jenom kvůli tomu?" podívala jsem se na své ruce.Jamie si povzdychl. ,, Agnes pochop, já nechci do postele holku z masa a kovu... Víš jak to myslím. A taky s tímhle..." ukázal na mé červené oko.Do očí mi vytryskly slzy. ,, Jamie ale já tě miluju! To se nedají přehlížet rozdíly? Já za to nemůžu!",, Najdi si někoho, komu nevadí roboti...Sorry Agnes..." odešel pryč ze skladu.Zhroutila jsme se....Zkoušela jsem přes celý den zadržet slzy, ale nešlo to. Čím dál víc se mi hnusily mé ruce. A oko. Byla jsem na sebe tak rozzuřená. Proč jsem kdysi nedávala pozor?! Mohla by jsem mít normální život bez kovových pazhnátů a laserového oka!! Proč?!Výčitky svědomí mě provázely celý týden. Nemohla jsem se na Jamieho ani podívat. Pohybovat se okolo něho bylo pro mě něco jako sledovat svojí největší životní šanci odplouvat pryč. Bylo to přinejmenším ponižující. Takového geniálního člověka srazily na kolena city k jedné jediné osobě...Nešla mi ani práce. Špatně jsem zapojovala dráty, nedařilo se mi kódovat...Prostě nic. A pak se ve mně něco zlomilo. Bylo to přesně v tu chvíli, co jsem si šla pro kávu a slyšela jsem Holly z oddělení chemie...,, Slyšeli jste to? Agnes, ten robot se zabouchl do Jamieho! Heh... To jsem ani nevěděla, že roboti mají nějaké city..." začala se smát a ostatní lidé okolo ní také. Hrklo to ve mně. Oni si o mě taky myslí, že jsem zrůda? Robot? Bez citů...?( Myslí si to Agnes, jsi tu jenom pro posměch)Ne, to nejsem.Už vím, co udělám. Je to jako když otec říká o dceři, že spí s každým a ona to neustále vyvrací. Že to není pravda. Ale on neposlouchá. A ona se natruc stane tím, čím si otec myslí, že je.Stanu se tím co si o mě všichni myslí.Robotem bez citů.Začala jsem rukou drtit kelímek s kávou. Utekla jsem do laboratoře a zamkla jsem za sebou. Můj mozek začal pracovat na plné obrátky. Věděla jsem přesně, co dělat...Po týdenní práci jsem byla hotova. V ruce jsem držela malý čip v černém obalu s dvěma ostrými úchyty. (Je to pro tvé dobro Agnes) Zanesla jsem ho k Tanye. Zrovna zkoumala pod mikroskopem mozkovou tkáň. (Nechtěla bych být neurolog),, Tanyo..." špitla jsem. Trochu se lekla, ale hned na tváři se jí objevil úsměv.,, Agnes! Jak s máš? Dlouho jsem tě neviděla!" objala mě.,, Tanyo, něco od tebe potřebuju..." podívala jsem se jí hluboko do očí.,, Pro tebe všechno!" zaculila se. Pokývala jsem hlavou. Vrhla jsem se rychle k prosklené zdi. Zatáhla jsem rolety a zamkla jsem dveře. ,, Agnes, co děláš?" zírala na mě překvapeně Tanya. Popadla jsem jí za ruku a odtáhla jsem jí k operačnímu křeslu. Položila jsem se na něj.,, Agnes co provádíš?" Ukázala jsem jí čip.,, Co s tím chceš dělat?" zeptala se a prohlídla si to.,, Chci aby jsi mi do mozku zarazila tento čip...Konkrétně do citové oblasti..." řekla jsem pevným hlasem. Tanya vykulila oči.,, Děláš si ze mě srandu? To si jako chceš zničit city?" Kývla jsem.,, To neudělám..." vrátila mi čip.,, Ale já CHCI aby jsi to udělala!" vykřikla jsem. Byla jsem naštvaná. Chytla jsem jí za ruku a zmáčkla jsem.,, Agnes to bolí!" zakňourala.,, Jediné co chci je, aby jsi mi to vrazila do mozku. Nic jiného..." řekla jsem jí a povolila jsem stisk. Mnula si začervenalé místo na zápěstí.,, Fajn Agnes... Jsi moje kamarádka... Já to pro tebe udělám... Ale nerada" povzdechla si a podala mi masku s rajským plynem...Vzbudila jsem se asi odhadem po osmi hodinách. Bolela mě hlava. Šáhla jsem si mezi vlasy a našla jsem tam zašité jizvy. Tanya to tedy udělala. Vyskočila jsem na nohy a podívala jsem se do zrcadla. Vypadala jsem pořád stejně až na vlasy trošku slepené krví.,, Výborně..." řekla jsem si. Vzala jsem si ze stolečku své laboratorní svářecí brýle a nasadila jsem si je na hlavu. Zakryla jsem tím své jizvy a krev. Upravila jsem si plášť a odběhla jsem pryč. Ze své poličky ve své laboratoři jsem vytáhla násadu na ruku. Ozubený brusný kotouč, který jsem kdysi používala.Ještě byl nabroušený. (Výborně)Vzpomněla jsem si na Jamieho. Stoprocentně to vyslepičil ostatním. Chtěl se mi posmívat...( Agnes, pomsta nikdy nebyla tak sladká...)Ano... Jediný cit co mi zůstal je zlost...Jediný cit natolik silný, že přetrval. Usmála jsem se. Jamie si to vypije. (Až do dna) Nasadila jsem si kotouč na levou ruku. Pasoval. Připadala jsem si najednou tak silná. City člověk nepotřebuje. City ho ničí.Když skončila práce v laboratoři, vyplížila jsem se potichu ven za Jamiem. Šel domů starým opuštěným metrem, co končilo na kraji města.Vypravila jsem se za ním. Pořád něco ťukal do mobilu. Ani si nevšiml, že se za ním blížím. Metro bylo prázdné, osvětlovalo ho pár blikajících lamp, co byly očividně v posledním tažení. Vykračovala jsem si to za ním, jako by o nic nešlo. Když jsem měla jistotu, že tu nikdo není, odkašlala jsme si. Otočil se a ihned mě poznal.,, Agnes... Ty sis ty ruce neodstranila, ale vyměnila... To je rozdíl!" hihňal se. Začala jsem zuřit. (Můj jediný cit... Skvělé) ,, Jamie..." podíval jsem se na něj pořádně.,, Ano?" zadržoval smích. Zhasla jedna žárovka. V té nastávající tmě viděl pouze svit mého oka. Zapnula jsem ozubený kotouč. Začal hvízdat a ozvěna zvuku se jako temná mlha šířila metrem. Jamie se přestal smát.,, Moje máma říkala... Když si máš hrát, hraj si dobře..." položila jsem kotouč na starou kovovou trubici od plynu.Začaly létat jiskry a skřípat kov.Jamie sebou polekaně trhl a začal couvat. Na tváři se mi objevil zlostný úsměv. Trubice praskla a začal ucházet plyn. (Pššš...Máš ho tam kde jsi ho chtěla) Začal jsem zrychlovat krok.,, ...a když chceš servírovat pomstu..." natáhla jsem kotouč k Jamiemu.,,...servíruj jí pořádně..."Zaťala jsem mu ho hluboko do krku. Nestačil ani vykřiknout. Krev z něj vytékala jako rudý horký sirup. Přimáčkla jsem kotouč blíž, až jsem mu oddělila hlavu od jeho těla. Jeho bezvládné tělo padlo na kamennou dlažbu, přímo do kaluže vlastní krve. Sehnula jsem se k němu.,, Víš Jamie, že mozek funguje ještě sedm minut po smrti?" rozchechtala jsem se.(Mluvíš k mrtvole Agnes)Cítila jsem, že jeho srdce slabě buší.,, Ale srdce je už nepoužitelné..." strčila jsem do jeho chladnoucího těla kovovou ruku. Chvilku jsem šmátrala, až jsem ho nahmatala. Vytrhla jsem ho a chvilku jsem si ho prohlížela.,, Je shnilé, stejně jako ty..." schovala jsem si ho do náprsní tašky.,, Vezmu si ho na památku... Abych nezapomenula jaký jsi..." usmála jsem se na něho. Těla chladlo.,, Sbohem Jamie..." odkráčela jsem do hlubin metra...

CreepyPasta Stories (Cz překlad)Kde žijí příběhy. Začni objevovat