6.Bloody Painter

6.5K 276 26
                                    

Toto je Helen Otis, 14 let.

Má tmavé kruhy pod očima, takže to vypadá, jakoby dostatečně nespal. Ale to ho nezajímá. A nestará se ani o své černé vlasy. Říká, že je to zbytečné. Jeho místo je v zadní části učebny, u okna. Vždycky tam jenom tiše sedí a kreslí si. Nezajímá ho, co se děje okolo něho. Nerad se stýká s lidma, je věčný samotář.

Všiml si, že někoho někdo tlačí k podlaze. Hned vedle jeho lavice. Byl to Tom, častá oběť šikany. Ani vlastně nevěděl proč, šikanovali ho asi jenom, protože existoval... Takové věci se ve třídě děly často a Helen si na to už zvykl. I když mu bylo Toma líto, radši nezasahoval

Během prázdnin se Judy zmínila, že se jí ztratily hodinky.Helen jí řekl, že neví, kde jsou. Najednou ale oba dva uviděli něco blikajícího v jeho batohu.

,, Co to je?" Ban vtáhl ruku do batohu a vytáhl zlaté hodinky zdobené rádoby kamínky vypadající jako diamanty. Helen byl překvapený, když je spatřil. Absolutně neměl páru o tom, jak se tam dostaly.

,, To jsou moje hodinky!" chňapla po hodinkách Judy. Oba se podívali na Helena.

,, Já to nebyl" prohlásil.

,, Jo, jasně..." odešla z učebny Judy s Banem.

Následující den si sedl Helen na své obvyklé místo a začal si kreslit. Všiml si, že něco není v pořádku; lidé si o něm začali šeptat a pár z nich mu řeklo ,, zloděj". Rozhodl se, že se nebude bránit, je to zbytečné....

Jak plynul čas, stal se Helen novou obětí šikany. Všechno co udělal, bylo okomentováno nějakou urážkou na jeho osobu. A on stále jenom mlčel.

Až jednoho dne k němu přišel Ban a popadl jeho notebook, s jeho nedokončenýma kresebama co se na něm válely.

,, Pořád kreslíš tyhle nesmysly" popadl stránky s kresbami a roztrhal je na kusy.

Chtěl vidět Helenovo reakci. Myslel si, že vybuchne zuřivostí. Helen mu dal pěstí do tváře a začal boj. Helen nebyl zrovna dvakrát silný a tak byl zmlácen během okamžiku.

Studenti se ani neobtěžovali boj zastavit, dokonce mu někteří začali dupat po obličeji.Když zazvonilo, všichni studenti se rychle rozeběhli do svých lavic. Helen se vrátil na své místo, jako by se nic nestalo. Najednou do učebny vstoupila učitelka.

,, Oh můj bože Otisi! Co se ti stalo?" Helen měl tak viditelné modřiny, že si jich učitelka okamžitě všimla. Všichni se na něj otočili aby uslyšeli jak zní jeho verdikt. Ban se na něj díval vražedným pohledem.

,, Spadl jsem ze schodů, slečno" odpověděl s pohledem upřeným dolů.

Po návratu domů se ho rodiče také vyptávali, co se mu stalo. Odpověděl stejně jako učitelce.

Jeho modrá bunda zahalila ostatní modřiny. Ale ty na obličeji ne.

Rodiče se na nic jiného nevyptávali. Jenom se ho jako obvykle zeptali, co bylo ve škole. Odvětil, že skvěle. Dokonce lhal o tom, že má hodně přátel a že si s nima zase užil ,,skvělý" den.

Odmítá jim sdělit pravdu, měli by o něj jenom starost.

O několik měsíců plných urážek a modřin později se mu už všechny tyhle věci zdály normálníbyl proti nim již zcela imunní. Kdo jako první začal rozsévat tyhle pomluvy? Kdo byl opravdový viník?

Na tom už nezáleží.

Na ničem už teď nezáleží.

,, Ahoj! Jsi tu?"obdržel Helen zprávu od neznámého uživatele na Facebooku.

CreepyPasta Stories (Cz překlad)Kde žijí příběhy. Začni objevovat