Hi Guys! :D Dnešní kapitola po delší době. Vůbec jsem netušila, co sem napsat, ale nakonec ze mě něco vypadlo ;) Je to jen první část, druhá bude příště.
- Kapitolu věnuju TynHemmo96, která má úžasný příběh, Desire, v podobě deníku! :33
Nebudu zdržovat, Hope you'll love it! :33
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Pohled Ashe:
Všechno je v háji. Ségra je na mě naštvaná, vrazil jsem Lukovi a ztratil jsem holku snů. Co horšího se ještě může stát?! Rozhodl jsem se, jít si vyvětrat hlavu. Vzal jsem si mobil a zamířil do parku.
Šel jsem pomalu a o všem přemýšlel. Najednou jsem uslyšel smích. Smích, který jsem tolik miloval a chtěl slyšet hned po mém příjezdu. Vzhlédl jsem a uviděl Kaylu s nějakým klukem. Zrovna venčila Volvera, který mě neměl moc v lásce. Nikdy jsem pořádně nepochopil, co na mě ten pes nemá rád. Vždy, když mě viděl, tak vrčel jako zběsilý. Dost mě to děsí. Přešel jsem blíž, abych slyšel, o čem si povídají. Neměl bych odposlouchávat, ale ona se s klukama nebaví, takže tohle je dost zvláštní situace. Schoval jsem se za strom a poslouchal jejich rozhovor...
„Jak dlouho hraješ a zpíváš?" zeptala se Kayla toho kluka a vzhlédla k němu.
„Na střední jsme měli s klukama kapelu, takže už to pár let bude." náhoda. Já a kluci jsme na střední měli taky kapelu, ale je pravda, že kapelu má teď každá druhá střední.
„Vydrželo vám to doteď," usmála se jemně a já cítil proud žárlivosti a naštvanosti.
„Mno, dalo by se říct..." oplatil jí úsměv a zastavil se.
„Jak to myslíš?" ohlédla se za ním a čekala, stejně jako já.
„Na střední to pro nás byla zábava a je doteď, ale mnoho věcí se změnilo. My se tou hudbou teď živíme, máme turné, fanoušky. Ale nikdo nám nevrátí obyčejný život. Někdy mi to chybí. Být obyčejným."
„Vždyť jím můžeš být."
„Není to tak jednoduchý..."
„Já vím," kluk vzhlédl a podíval se na Kaylu. „Je těžké, smířit se s něčím, co změní hodně. I nás a pak je ještě těžší, vracet se do starého smyslu života. Být zase tím, čím jsme byli. Dělat to, co jsme před tím dělali a teď už neděláme. Všechno to je těžké a já to znám. Vím, o čem oba mluvíme..." odmlčela se a já nad tím vším přemýšlel. Prožívá období, které jí připomíná hodně a já jí tak hnusně ublížil. Nenávidím se ještě víc, než před tím.
Dali se zase do kroku. Sledoval jsem je celou dobu, ale to jsem neměl dělat. Volver zachytil můj pach a začal nehorázně štěkat. Vzal jsem nohy na ramena a schoval se za strom, co nejdál od nich. Štěkání ustálo a já vylezl z poza stromu. Jen jsem přihlížel, jak mi Kayla s nějakým snobem mizí z dohledu. Šel jsem stejnou cestou, akorát k sobě domů.
Pohled Jess:
Celou tu dobu jsem seděla u okna a sledovala příjezdovou cestu. Přála jsem si, aby se Luke vrátil. Chtěla jsem si s ním promluvit, o mých citech, o těch jeho, o nás. Nemohla jsem to vydržet a šla jsem se oblíct do něčeho teplejšího. Když jsem se vracela ke vchodovým dveřím, zahlédla jsem Luka venku s nějakou holkou. Byla celá v černém, ale její blond vlasy s modrým melírem mi hned řekli, kdo to je. Kayla. O čem si asi povídají?
Luke měl stále tašku u sebe. Po chvíli, co si povídali, vešli na Kaylin pozemek a rovnou domů. Cítila jsem slzy. Tak on jde přespat k ní?! První slza mi stekla po tváři a já už ani neměla sílu držet ty ostatní. Sjela jsem podél zdi a začala hystericky brečet. Nejspíš jsem musela probudit kluky, protože se na schodech rozsvítilo a někdo šel dolů. Nedokázala jsem vzhlédnout a podívat se, kdo jde. Moje tělo se ocitlo v něčí náruči. Dotyčný mě někam nesl. Hlavu jsem zabořila do jeho hrudě a lehce obmotala ruce kolem jeho krku. Vyšli jsme schody a zamířili do mého pokoje, to jsem poznala. Nakonec jsem ležela v posteli, která se prohla pod váhou toho, kdo mě nesl. Utřela jsem si slzy a otevřela oči. Seděl vedle mě Calum. Calum, který tu vždycky byl pro mě a já vím proč. Záleží mu na mě, má mě rád a já na něj byla tak hnusná. Až teď jsem si uvědomila, jak moc jsem mu mohla ublížit a to jen díky tomu, že jsem viděla Luka s Kaylou.
„Děkuju ti, Cale," zašeptala jsem. „A omlouvám se, moc se omlouvám, co jsem ti řekla." další nával slz mi už naplňoval oči. On ke mně natáhl ruku a pohladil mě po té mé.
„Neomlouvej se, Jess. Někdy se prostě lásce nedaří." řekl a v jeho hlase byl slyšet smutek a trochu zklamání. A já se mu ani nedivím. Sedla jsem si a objala ho.
Byli jsme v objetí asi deset minut, když se Calum odtáhl.
„Měla bys jít spát. Už je dvanáct a ty by sis měla odpočinout." jemně se usmál a pohladil mě po tváři. Najednou mi jeho dotek přijde jako to nejkrásnější na světě. Jen jsem přikývla a lehla si pod peřinu. Ani jsem nemyslela na to, že nemám pyžamo.
„Cale?" zastavila jsem ho u dveří.
„Ano?" podíval se na mě svýma oříškovýma očima.
„Ehm, zůstaneš tu prosím se mnou?" zeptám se nejistě. Nevěděla jsem, zda by mi po mých slovech vyhověl.
„Rád." usmál se a přešel k mé posteli. Udělala jsem mu v ní místo a on si lehl. Přitiskla jsem se k němu a položila si hlavu na jeho hruď. Myslím, že to nečekal, protože jsem pocítila, jak se jeho srdce rozbušilo jako o závod. Po chvíli se ale uvolnil a obmotal ruku kolem mého pasu.
Pomalu jsem začínala usínat a tak jsem se ještě na Cala podívala a věnovala mu malou pusu na tvář.
„Děkuju ti, Cale. Za vše." usmála jsem se jemně a usnula na jeho hrudi...
Pohled Cala:
Celý mi to přišlo jako sen. Až moc zhmotněný sen. Líbil se mi. Ležel jsem s ní v objetí tak, jak jsem si často představoval. Usnula a já jí pozoroval, hladil po zádech a užíval si tuhle chvíli. Byla krásná. Popravdě, jsem trochu rád, že jí to s Lukem nevyšlo. Nechci být škodolibý, ale já jí mám prostě rád a vím, že Luke jí bere jen jako kámošku. Venku jsem viděl, jak má pro Kaylu slabost. Viděl jsem je z okna v pokoji pro hosty, který je do ulice. A něco málo i slyšel, jenže si už nepamatuju, co to bylo. Moje mysl byla teď zaplněná jen jedinou osobou, Jess. Nakonec jsem usnul i já s pocitem štěstí a lásky...
Pohled Luka:
Už po druhé jsem v tomhle domě, ale tentokrát jen s ní. S holkou, které začínám podléhat. Kterou čím dál víc poznávám a chápu. Snažím se jí ve všem pochopit a zatím to i jde.
Jdu za Kaylou po schodech, následuju ji do pokoje pro hosty. Jasně, kde jinde bych taky mohl spát. Otevřela dveře, po pravé straně schodiště, do velkého modrožlutého pokoje. Nemohl jsem věřit vlastním očím. Nad postelí byl velký obraz tučňáka a vedle ní dokonce plyšák. Pustil jsem tašku a přiběhl k plyšáku. Hned jsem ho obejmul a nehodlal pustit. Choval jsem se jako malej kluk, co dostal vysněnou hračku. Když jsem si všiml, že Kayla stále stojí v pokoji s rukama složenýma na prsou a s nadzvednutým obočím, rychle jsem plyšáka pustil…
„Takže Jess fakt nelhala. Ty jsi na tučňáky vážně úchyl.“ zasmála se, ale já zpozorněl.
„Jess o mě mluví?“ podívám se na Kaylu se zájmem a sednu si na postel.
„Neustále. Někdy mám pocit, že mi z ní hrábne,“ uchechtla se a přešla k oknu. „Proto jsi odešel. Zjistil si, že tě má ráda.“ dodala, aniž by se otočila nazpět. Jak to ví?!
„Promiň, ale jak, jak o tom víš?“
„Pěst od Ashe poznám a navíc, Jess stála v okně u dveří a sledovala nás, jak si povídáme. Brečela a teď se bude cítit zrazeně, pokud viděla, jak jdeš ke mně domů.“ stále se dívala ven. Všechno říkala s naprostou vážností.
„A-ale, j-jak sis jí všimla? Stála si přece zády k našemu domu, nemohla si jí vidět.“ dostal jsem ze sebe a vstal. Otočila se ke mně a opřela se o skříň vedle okna.
„Já jí neviděla, to Volver.“
„Jak jako Volver?“ nechápal jsem.
„Volver je dost, jak to říct, náladový pes. Podle jeho chování dokážu poznat, kdo je v mé blízkosti. Třeba v parku, jak se rozštěkal. Cítil Ashtona. Špehoval nás a Volver zachytil jeho pach.“ koukal jsem na ní jako na přízrak.
„A jak pozná Jess?“ jsem zvědavý. S ní bych se mohl naučit mnoho.
„Má na něj i na mě dobrý vliv, takže se chová vzorně,“ přešla ke stolu a začala na něm něco hledat. „Vždycky si sedne a vrtí spokojeně ocasem. Navíc si drbe pravé ucho. Tam ho Jess nejčastěji hladí. Je to takové mé poznávací znamení.“ ušklíbla se trochu a vrátila pozornost na mě. Došla ke mně a podala mi fotku. Byl na ní nějaký kluk a Volver. Nebo to aspoň vypadalo jako Volver. Tenhle pes byl o dost menší, ale stejně zabarvený. Vzal jsem fotku do ruky a prohlížel si ji.
„To je Ryan,“ zašeptala Kayla a já k ní vzhlédl. „Bylo to před sedmi lety.“ dívala se na fotku hypnotizujícím pohledem. Musela jí hodně připomínat. Všiml jsem si, jak se jí začínají lesknout oči.
„Proč, proč mi to ukazuješ?“ popravdě, opět nechápu. „Hádám, že tuhle fotku neukazuješ jen tak někomu.“
„Máš pravdu, neukazuju. Ale, teď mám důvod, ti jí ukázat,“ promluvila po chvíli. „Věřím ti.“ zašeptala a podívala se mi do očí. Ty její začaly propouštět slzy. Lehce jsem jí je setřel z tváře, jenže ona se vrhla do mé náruče. Nejdřív jsem byl zmatenej, ale pak jsem obmotal ruce kolem ní a lehce jí hladil. Brečela mi do ramene a já jí v tom nebránil. Chápal jsem jí. Víc než si sama může myslet. Vím, jaké to je, když přijdete o někoho, koho máte hrozně rádi. Možná jsem Ryana neznal a Kay taky ještě pořádně neznám, ale je mi jasné, že ti dva bez sebe nedali ani ránu.
Utěšoval jsem jí, až se nakonec odtáhla a setřela si slzy. Něco jsem si začínal uvědomovat. Když jsem jí prvně viděl, vypadala jako holka, co se o nikoho moc nezajímá. Jenže teď jak jí vidím, mi připadá, že zranitelnějšího člověka neznám. Kdokoliv jí mohl jakkoliv ublížit, obzvláště citově. Kdokoliv jí mohl připomenout jeho smrt a to je to, co jí může nejvíce ublížit. Uvnitř sebe jsem cítil jakejsi chtíč, chránit ji. Nevím proč, ale ona potřebovala ochranu. Navenek působí silně a nebojácně, jenže ve skutečnosti je to holka plná smutku.
„Kay, jsi, jsi v pohodě?“ ptám se opatrně.
„Jo, jen, mám takový chvilky, kdy prostě brečim.“ popotáhla a setřela si poslední slzy.
„Kde jsi vzala tu fotku? Schovám ji.“ šel jsem ke stolu a všiml si otevřeného šuplíku. Fotku jsem do něj uložil a zavřel ho. Podíval jsem se na Kay a opřel se o stůl.
„Jen aby bylo jasno, to objetí bylo ze smutku. Něco jako přátelství mezi námi není, jasný?“ řekla vážně a v mém těle se naděje trochu zhroutila. Jakoby mi právě vzala něco, co jsem měl jen chvíli, ale čekal jsem na to celý život. Jen jsem bezmocně přikývl a ona odešla z pokoje.
Pohled Kayly:
Udělala jsem naprostou pitomost, řekla jsem naprostou pitomost a myslela jsem si naprostou pitomost. Ta fotka mě tak zmohla, že jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, co dělám. Já blbá se mu vrhla do náruče a brečela jak malá. Uznávám, že jsem schopná brečet ještě víc a déle, ale opravdu jsem nepotřebovala, aby mě takhle viděl. Vešla jsem k sobě do pokoje a zamkla se.
„Bože, já jsem kráva,“ nadávala jsem si šeptem a padla do postele. „Větší pitomost, jsem opravdu udělat nemohla.“ dlaněmi si zakryju obličej a vydechuju. Nechci, aby si myslel, že bychom mohli být přátelé. Co to plácám, já s ním potřebuju být za dobře! Eh!? Ani už nevím, co chci! Tohle bude dlouhej večer a budu ráda, když přežiju do rána…
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Soo, doufám, že se příběh líbil! :33 ;) Děkuju všem moc za votes a čtení! Skoro 500!?!?!! Možná to je pro někoho málo, ale pro mě hrozně velké číslo! Love YA ALL! :33
Děkuju za přečtení,
Pav :3