A vločky padají (adventní kalendář 2020, HP) - DOKONČENO

21. vločka (Remus/ Severus)

Povzdechl si, přidal poslední přísadu do rozpracovaného lektvaru a pohlédl na hodiny. Teď to muselo celou noc jemně bublat, proto stáhl plamen na minimum, okolo kotlíku vrhl ochranné kouzlo, kdyby se náhodou něco nepovedlo, a vyšel z laboratoře.

Doma bylo ticho, tak nezvyklé oproti předchozím dnům. Tak moc si zvykl na společnost, že ho ten úplňkový den vždy vyvedl z míry. Pokaždé se to však dalo zvládnout, prostě se na noc zavřel k lektvarům a pracoval. Ale dnes byl Štědrý den a i k dokončení práce se musel nutit. Ne snad, že by začal mít rád Vánoce. On však měl. A Severus mu chtěl udělat radost. Jenže jak, když ležel v uzamčeném pokoji stočený do klubíčka a spal?

Dodnes nedostal odvahu za ním jít, když byl ve své vlkodlačí podobě, přestože si byl bezchybností svého lektvaru jistý. Pořád v něm však zůstával zakořeněný strach. Vlkodlak nebyl žádný domácí mazlíček. Naopak se jednalo o jednoho z nejnebezpečnějších bytostí vůbec. Jenže dnes cítil tak podivnou melancholii, že ho možné nebezpečí ani nenapadlo, dokud nedržel kliku v ruce.

V tu chvíli se zarazil a nasucho polkl. Jít za ním? Nejít? Věřit? Riskovat? Věřil, že pokud by ho pokousal, tak by se s tím dokázal naučit žít. Ale mohl by to udělat jemu? Remus se nejvíc děsil toho, že by někomu ublížil. Pokud by se to stalo, mohl by mu to odpustit? Prominul by mu to?

Sevřel si kořen nosu mezi prsty a opřel si čelo o dveře. Neměl by za ním jít. Jednalo se o pár hodin. Vánoce si mohou přece oslavit i později, pokud budou chtít. Začal se od dveří odtahovat. Rozhodl se, že si dá skleničku a půjde si lehnout na gauč, aby byl poblíž, kdyby náhodou. Jenže z pokoje se ozvalo zakňučení.

Okamžitě se mu rozbušilo srdce a v další vteřině už byl uvnitř. Remus ve vlkodlačí podobě spal a cukal sebou. Kňučel tak, že to Severusovi trhalo uši. „Jsem tady," zamumlal a zamrzl, když se k němu natočilo špičaté ucho. Velmi pomalu pokračoval ke zdi, u které vlkodlak ležel, aby se po ní zády sesunul na zem. To už ho pozoroval pár očí chladných jako smrt. „To jsem já, Remusi. Měl jsi špatný sen. Bude to v pořádku," povídal uklidňujícím hlasem, přestože měl adrenalin vybičovaný na maximum.

Obrovská hlava se zvedla a přiblížila se. Severus se zachvěl a zavřel oči. V duchu si nadával do idiotů. Nestačilo mu, že už ho málem zabilo jedno zvíře? Musel riskovat ještě druhé? Obličeje se dotklo cosi vlhkého a Severus vytřeštil oči. Zamrkal. Vážně se Remus na něj zubil v úsměvu, pokud se tedy dala velká tlama dlouhých ostrých zubů považovat za úsměv? Nejistě se pousmál nazpátek a zkusmo natáhl ruku, aby ho pohladil třesoucí se dlaní po hlavě. Z hrdla vlkodlaka vyšlo potěšené zabručení.

„Ty předeš?" nevěřícně zašeptal.

Remus neodpověděl. Ve své zvířecí podobě mluvit nemohl. Ale imaginární kočkodlak to řekl za něj, když si položil hlavu Severusovi na klín a pod jeho doteky spokojeně spal až do rána.