A vločky padají (adventní kalendář 2020, HP) - DOKONČENO

9. vločka (Severus/ Kingsley)

„Nemůžu se moc zdržet," zamumlal Kingsley, jakmile se za nimi zavřely dveře jednoho z nepoužívaných pokojů na Grimmauldově náměstí 12. Vklouzl do rozpřažených paží a spokojeně nasál vůni prosycenou bylinami a přísadami do lektvarů. „Chyběl jsi mi."

„A já se tu nechci zdržet déle, než bude nutné," opáčil Severus a opřel si hlavu o jeho čelo. „Kdybys dnes nepřišel, už bych byl dávno pryč."

Kingsley se odtáhl a prohlédl si tvář před sebou. Zdálo se mu, že na ní od posledně přibylo více vrásek. „Molly tě zvala na večeři. Zůstaň. A buď se mnou přes noc." Neprosil. Žádal. Prosbu nechal zaznít jen ve svém čokoládově hnědém pohledu, kterým mu před nějakou dobou učaroval.

Severus se hořce zasmál a zavrtěl hlavou. „Black by zemřel vzteky. A nejen on. Nenávistné pohledy mám pro dnešek vyčerpány. A navíc mám práci."

Starostlivě nakrčil čelo. „Jdeš za ním, že?"

Stroze přikývl. „Ano."

„Proč to pořád děláš? Proč ho neopustíš? Víš, že jsme dost silní -" začal, ale Severus mu položil prst na rty. Něžně.

„Protože nikdo jiný to dělat nemůže. A my musíme být v obraze. Pán zla o mně ještě nepochybuje a říká mi toho dost na to, abychom s tím mohli pracovat." Zjemnil svá slova mírným úsměvem a konečky prstů mu pootevřel rty. Ucítil na nich jemný polibek. „A také potřebujeme zjistit, co se skrývá za těmi vizemi, co má Potter. Když už je tak neschopný, že nedokáže uzavřít svou mysl, musím -"

„Slib mi, že budeš v pořádku," přerušil ho a políbil ho s takovou vášní, že když se od jeho rtů nakonec oddálil, byl Severus rozcuchaný víc než Potter.

„Nedělej si starosti." Neslíbil nic. Nemohl mu slíbit něco, o čem nebyl tak úplně přesvědčený.

Kingsley to chápal. Co jinému mu zbývalo. Jemně uhladil černé kadeře, nechal si protéct hedvábí mezi prsty a povzdychl si. „Přijdeš na příští schůzi Fénixova řádu?"

Pokrčil rameny. „Pokud budu vyžadován."

„Jsi vyžadován. Mnou," ubezpečil ho téměř výhrůžně.

Severus nezabránil slabému zvlnění koutků. Naklonil se k němu, rty přiložil k ušnímu lalůčku. „Pak tedy přijdu," zašeptal smyslným hlasem a špičkou jazyka hravě ťukl do zlatého kroužku. Vzápětí se narovnal a v obličeji měl svůj typický odtažitý výraz. „Musím jít."

Přikývl. Chytil ho za boky, když okolo něj procházel. „Chci možnost předat ti svůj vánoční dárek."

„I já pro tebe nějakou drobnost mám, Kingsley. Můžeme se vidět na štědrý den. Přijdu." Nakrčil čelo a zatvářil se mírně nejistě. „Přijatelné?"

„Nutné."

Opět přikývl a dal se do chůze, až jeho plášť zavířil. Ve dveřích se otočil. Na malý okamžik se ztratil v jeho pohledu, do onyxových studnic odhalil všechny své city. Zavřel za sebou, s nádechem se halil do pláště z nitrobrany.

Pán zla neměl rád pozdní příchody. A on už se zdržel aspoň o půl hodiny.

---

Speciálně pro lenkaper. Nějak si na ty dva nemůžu zvyknout, ale mají něco do sebe.