A vločky padají (adventní kalendář 2020, HP) - DOKONČENO

2. vločka (Draco/ Charlie)

„Zbláznil ses?" zavrčel Charlie na Draca ležícího na ošetřovně. „Proč jsi k té dračici lezl? Copak jsi tu tak krátce, abys nevěděl, že ke zraněnému drakovi nemůžeš sám?"

Draco ležící pod přikrývkou se neklidně zavrtěl. Celý hrudník měl obvázaný a jen tak tak, že se lékouzelníkovi z rezervace podařilo zastavit krvácení. Sklopil oči k nohám postele a schlíple zavrtěl hlavou.

„A ještě ve vánici! Všechno je namrzlý!" lamentoval a přecházel před postelí sem a tam, gestikuluje zuřivě rukama. „Chceš se zabít a mě nechat vyhodit?"

„Charlie..." hlesl prosebně a popotáhl. Tohle nechtěl. Toužil jen stoupnout v jeho očích trochu výš. Třeba by si ho všiml i jinak, než jen jako někoho, koho musí stále zaučovat. Za těch několik měsíců, co tu pracoval, se do zrzka stihl zamilovat, ale on se stále držel dál. A to Draca ubíjelo.

Charlie se opřel dlaněmi o postel a sklonil hlavu k jeho obličeji, až se čelem dotkl toho jeho. „Ty pitomče, proč jsi tam lezl?" hlesl a rozčilení najednou znělo úplně jinak.

Draco si uvědomil, že slyší zřetelnou starost. Překvapilo ho to. Ale ještě víc ta blízkost, při níž cítil tu dokonalou vůni, která na něj působila jako balzám na duši. „Splašila se a málem si ublížila," šeptal zdrceně a mezi prsty sevřel povlečení deky. „Doufal jsem, že když to zvládnu, tak... že..."

Charlie se odtáhl o kousek dál a jemně mu zdvihl bradu. Donutil se ho tak dívat mu do očí a sledoval, jak se snaží neplakat. Sevřelo se mu hrdlo. „Že co?" ptal se chraptivě.

„To je jedno," odtušil zlomeně. Po tváři se mu svezla jedna slza. „Nechtěl jsem tě dostat do průšvihu."

Palcem setřel slzu a Draco oči zavřel. „Prosím, řekni mi to."

Draco by nejraději utekl, ale nemohl se skoro ani posadit. Něžný dotek na něj působil jako šlehnutí bičem. Třásl se. A vzdal všechno to předstírání, které jej akorát ničilo. „Že si mě konečně všimneš a začneš o mě stát," přiznal po chvíli ticha, opatrně mu stáhl ruku a odvrátil se. „Byla chyba si to myslet. Slibuju, že tě nepřivedu do rozpaků. Jen –"

„Ty blázne..." pravil Charlie s úsměvem a něžně ho pohladil po vlasech. „Víš, jaký jsem měl strach, že tě nevytáhnu včas a nestihnu ti říct, co pro mě znamenáš?"

„Bláto na botě?" navrhl unaveně.

„Všechno," opravil ho s úsměvem a jemně mu hlavu otočil zpět. „Znamenáš pro mě všechno," přiznal upřímně a sklonil se, aby ho políbil.