A vločky padají (adventní kalendář 2020, HP) - DOKONČENO

16. vločka (Remus/ Bill)

Seděl u polovyhaslého krbu, sledoval pár skomírajících plamínků, co se ještě horko těžko snažily udržet na zbytku dřevěných polen, a popíjel horkou čokoládu. Posedával tak téměř každý večer, pokud nemusel zrovna řešit nějaké záležitosti pro Řád. To vítal. U nich se mohl soustředit na důležitější věci, než na svůj mizerný milostný život. Ani netušil, kdy se to tak strašně zkomplikovalo. V jednom týdnu musel odmítnout jednu možnost a druhou ztratil, přestože ji obrazně svíral v rukách. Ale práce ubývalo. Jako by si i Smrtijedi vzali volno, aktuálně se nic nedělo, proto neměl možnost vzpomínky a myšlenky potlačit.

Povzdechl si, upil z hrnečku a zvažoval, zda by neměl přiložit. Stačilo by se zvednout a z obyčejné dřevěné bedny přesunout pár kousků dřeva. Nebo švihnout a mávnout hůlkou. Ale nechtělo se mu dělat nic. Co na tom, že se do něj pouštěla prosincová zima, které profukovala špatně utěsněnými okny. Byl smutný, tak na co by se měl zahřívat? Pro koho? Komu by chyběl, kdyby se nachladil a zemřel? No, dobře, jí by asi chyběl, ale nad tou možností se ani nepozastavil. Místo toho se víc schoulil do sebe, vytáhl nohy nahoru a položil si zjizvenou tvář na džíny ošoupané na kolenou.

Zavřel oči a nechal vzpomínky, aby ho zaplavily jako vodopád.

Bledé tělo studené jak smrt s obličejem poznamenaným od dlouhých špinavých drápů.

Noční můry, při kterých zůstával u něj a objímal ho, když to potřeboval.

Něžné doteky, když mu na tvář nanášel hojící mast.

Rozzářené oči, když zjistil, jak moc mu chutná syrové maso.

Úleva, jež je oba zalila teplem, když zjistili, že se nebude proměňovat.

Dokonalá vůně, která jej obestřela, když jej šťastně objal a on si dovolil jeden krátký polibek do dlouhých jemných vlasů.

Dlouhé večery plné hovorů, očního kontaktu a pozorování.

Bušení srdce při náhodném doteku.

To všechno bylo pryč. A on měl srdce prázdné. Ta doba, kdy se o něj mohl starat, skončila. A přestože byl jeho čich stokrát lepší než ostatních, už zde nezbyl ani závan vůně, která by mu mohla dokázat, že to všechno nebyl jen sen. Mohl jen zírat na červené okraje dřeva, které už neolizovaly žádné plamínky, a utápět se ve své bolesti.

Zaklepání na dveře napřed považoval za uvolněnou větev stromu narážející do druhé. Až po druhém signálu se bez zájmu zvedl a s hrnkem v ruce vykročil ke dveřím. Otevřel je a zamrkal, neschopen slova.

„Remusi," hlesl muž na zápraží zabalený do tlusté zelené pletené šály a teplého kabátu. Dlouhé zrzavé vlasy měl na konečcích namrzlé a kožená čapka se ztrácela pod náporem sněhových vloček. „P-pozveš mě dál?" zeptal se nejistě a zadrkotal zuby.

To ho probudilo z letargie. „Bille..." zamumlal a rychle ustoupil. Ani za ním nezavřel a utíkal do obývací části, kde rychle přiložil a nechal rozhořet oheň. Viděl, jak je zmrzlý. „Pojď ke krbu. Čokoládu? Nebo něco ostřejšího?" ptal se už na cestě do kuchyně. Srdce mu chtělo vyskočit z hrudi, jak rychle bušilo v šoku. A sice předpokládal, že mu jde zadat nějakou práci, nebylo to podstatné. Byl tady. Mohl se aspoň masochisticky dívat, mohl se nechat konejšit jeho vůní, mohl... ucítit jeho ruce okolo pasu? Opatrně se otočil, setkal se s jeho pohledem. „Bille?"

Nepatrně se pousmál. „Jen ty mi rozumíš," vysvětlil tiše a přitáhl si jeho ruce na boky. „Omlouvám se, že mi to nedošlo dřív, Remusi..."