Adventní kalendář

11. Prosince 🎄

Z pohledu Luny

Seděla jsem u Simona na místo Ambar. Nabídla  jsem jí, že tu dnes zůstanu místo ní, aby si alespoň trošku odpočinula.
Držela jsem ho za ruku a nehodlal jí pustit ,,No tak Simone, ty přeci víš, že se musíš probudit! Vždyť máš lidi, kteří na tebe čekají" hlas se mi každou chvíli lámal ,,Já věřím, že to dokážeš! Tak jako vždycky všechno. Spolu už jsme toho zvládli tolik, třeba jak si za mnou přijel do Argentiny. Vzpomínáš?" pousmála jsem se se slzami v očích ,,Tehdy jsi mě úplně zaskočil. Přiletěl si bez ohlášení, zjevil si se v J&R a jediné co jsi řekl bylo: "Tak mě máš tady. A už se mě nezbavíš." A přesně to samé musíš udělat i teď musíš sebrat všechnu svou odvahu a bojovat. Vzbuď se prosím!" prosila jsem zoufale ,,Kdo by mě poučoval, když ne ty? Kdo by mi radil, a řekl mi jak špatná rozhodnutí dělám?! Potřebuju tě Simone, moc tě potřebuju. My všichni tě potřebujeme a nejvíc ze všech samozřejmě Ambar. Kdyby jsi jí viděl, bolí mě, když vidím jak se trápí a já jí nedokážu pomoct.
A taky ti chci poblahopřát, podařilo se ti něco, co všichni pokládali za nemožné. Změnil si jí k nepoznání. Je úplně jiná než před rokem. Zvládnul jsi to, i když ti v tom nikdo nevěřil a abych byla upřímná tak ani já ne. Změnit Ambar se zdálo jako nemožné, ale ty jsi to dokázal a proto se musíš uzdravit! Přeci nechceš, aby se opět změnila k horšímu, ne? Potom všem co jsi proto udělal a obětoval se toho nesmíš jen tak vzdát"  mé slzy si hledaly cestu přímo z mého srdce. Bylo mi tak těžko a smutno. Připadala jsem si jako v noční můře, ve které jsem neviděla světlo na konci tunelu ,,Vzpomínáš, jak si mě učil bruslit?"

Flashback

,,Zkus to ještě jednou. Uvidíš, že teď ti. To už určitě půjde." ,,Nepůjde spadnu jako předtím" ,,Ale o to právě jde, když spadneš tak se po každé musíš zvednout a když to dokážeš stává se z tebe silnější člověk" napřáhl je mně ruku ,,Tomu nevěřím" zkřížila jsem si ruce na prsou ,,Když to nevyzkoušíš, tak to nezjistíš" znovu ke mně napřáhl ruku ,,Já se bojím" ,,Ale no tak Luno. Strach je od toho, aby se překonal a slibuji ti, že když to zvládneš bude to nepopsatelný pocit. Uvidíš!" s váháním jsem ruku přijala.
,,No vidíš, už ti to jde, ale jakmile dokončil větu já se opět zdravila s asfaltem ,,Achjo, já se to snad nikdy nenaučím." ,,Uvidíš, že jednoho dne budeš lepší, než jsem já." ,,To určitě! Vždyť ty jsi skvělý bruslař, já mám do tebe daleko" ,,Zatím, ale uvidíš, že jednou budeš jedna z nejlepších. Máš dar. To já přeci poznám. Tak vstavej" přikývla jsem a zvedla se ze země.

End Flashback 

Nad tou vzpomínkou mi ukápla jedna neposedná slza ,,Tehdy ti bylo asi třináct a mně jedenáct. Pamatuješ si to?" ,,Pro mě, to je jeden z nejkrásnějších zážitků. Chci ti poděkovat, jenom díky tobě a tvé přesvědčovací schopnosti jsem dnes tak skvělá bruslařka. Děkuju Simone, za to jak moc jsi mi změnil život. Nevím, kde bych bez tebe byla" dala jsem mu pusu na tvář  ,,Promiňte, nechci vás rušit, ale měla by jste asi jít. Návštěvní hodiny už pomalu končí." do pokoje vstoupila sestra ,,Jistě, chápu. Už jdu. Jen se rozloučím." ,,Tak se nám tu do zítřka opatruj a hlavně přemýšlej o tom co jsem ti říkala. Zase přijdu. Mám tě moc ráda" naposledy jsem se na něj podívala a opustila nemocniční pokoj.
Cítila jsem jak mi po tvářích stékají horké slzy, ale stále jsem měla naději, že se probudí.

Přeji pěkný zbytek dne :).

Vaše Val