Neodcházej

6. Pozdě

Stojím na rohu křižovatky, na proti naší oblíbené kavárny Lee's, která tu stojí už od doby co jsme se sem přistěhovali. Pár majitelů se tady už vystřídalo, ale název zůstává od počátku, co vím. Ještě dřív, než se z toho stala kavárna, tady stálo rychlé občerstvení.                                                    Přejedu pohledem po okolí. Z pravého rohu za budovou se vynořila Em s širokým úsměvem na tváři. Otáčela se někam za sebe a usmívala se. Z poza rohu vyšel i Denis. Ruka v ruce přešli silnici ke mně. Em ho pustila a nechala jeho ruku klesnout k tělu. "Ahoj" objala mě. "Ahoj" podala jsem ji kelímek s kávou, kterou jsem dříve koupila. "Děkuji" věnuje mně úsměv a usrkne si kávy. "Promiň nevěděla jsem, že půjdeš taky, tak jsem ti kávu nekoupila." podívám se na Denise, který stojí kousek za Emou. "To neřeš, měl jsem ráno doma" popadne Em za ruku a proplete si s ní ruce. "Když tak se můžeš napít ode mě" dá mu pusu na tvář.

"Kde je vůbec Adam? Myslel jsem, že do školy chodíte spolu?" zeptá se Denis držící v ruce Emy tašku, která si polila mikinu kávou a snaží se to vydrhnout na školních záchodcích. "No dneska jsme spolu nešli" věnuji mu falešný úsměv a popojdu ke dveřím a nakouknu dovnitř. "Em pojď už, za chvíli nám začíná hodina." křiknu na ni a čekám na odpověď. "Vždyť jooo!" křikne na zpět. 

Denis mi při příchodu naznačí, jestli už jde. Zakroutím záporně hlavou. "Hele já už, ale musím letět máme tělocvik" podívá se na hodiny, visící na protější zdi u kabinetu zástupce. Za tři minuty se má zvonit. "Jo běž, já tady na ní počkám" předá mi její tašku a děkovně se na mě pousměje. "Zatím" mávnu na něj, když se řítí chodbou a zatáčí za roh ke schodům, vedoucím dolu k šatnám tělocviku.

Zvonění mě přeruší z přešlapování na jednom místě. Em se konečně vyřítí ze záchodů, v ruce držíc mokrou mikinu od vody, kterou se to snažila umýt. "Kde jsi už zvonilo" křiknu na ní a podám ji její batoh. "Počkej na mě, nejdeme o moc déle, zvonilo před asi minutkou. Učitel tam ještě určitě nebude." křičí za mnou a dobíhá mě. Když jde o dochvilnost, jsem na prvním místě, proto to není ode mě moc časté a moje absence je stoprocentní. Oproti Em jsem tady já ta vzorná. Většinou se někde zadrhne cestou do školy s Denisem. Několikrát je učitelé načapali, jak se líbají po začátku školy venku za rohem budovy. Měli z toho ne jeden problém s ředitelem.

Beru za kliku třídy s nadějí, že učitel ještě nedošel. Jenže mě sedící učitel za stolem překvapí, jeho kázáním. "No Veronika Morgan jde pozdě a nečekaně s Emou Darling! No od Vás bych to Veroniko nečekal, ale Vám Emo budu muset udělit kázání, protože je to opakovaně. Obě se běžte posadit." pokyne nám učitel a posadí se znovu za svůj stůl. "Pardon" šeptnu neslyšitelně a posadím se na své místo.

"Už ti kafe nikdy nekoupím" stěžuji si Emě, která si neustále dělá srandu s učitele výrazu. "Ale nedělej, bylo to vtipný. Hlavně ten tvůj výraz." pokračuje v záchvatu smíchu. "To není vtipné, víš jak to bude vypadat až to zmíní ostatním učitelům, co si o mě pomyslí" vyřknu ji. "Hele nic si z toho nedělej, určitě na to už zapomněl. Hlavně ty mu si jedno, jde po mě, myslím si že je na mě zasednutý." řekne vážněji a už se ani nesměje.

"Už jsi to řekla rodičům?" vytrhne mě Em, ze zírání na budovu školy před námi. "Ještě ne, ale už se na to chystám" přitaká a vyhne se prvákům procházejícím okolo nás po chodníku. "Půjdeme si sednout?" zeptá se mě, vyhýbajíc se další skupince žáků. Přikývnu a razím si cestu zpátky ke škole. Posadíme se na schody, trochu bokem od ostatních postávajících. "Jak to uděláš?" pokrčím rameny a rozhlížím se po Adamovi, kterému jsem se dneska úspěšně zvládla vyhýbat. "Už je dávno pryč, viděla jsem ho odcházet se svou skupinkou" oznámí mi se smutným výrazem ve tváři. "Nemusíš se tak tvářit" "Jak?" povytáhne jedno obočí. "Jako by jsi mě litovala" "To nedělám, jen se o tebe bojím" věnuje mi kratičký náznak úsměvu.

"Koho pak to tu máme?" otočíme se za hlasem vycházejícím za námi. "Tvoje "parta" už odjela" odsekne Em. "Já vím, nejedu autobusem" řekne Adriana s úšklebkem. "Tak si hleď svého a vypal" vyjede na ni Em. "Co je to s tebou?" být na jejím místě, přestala bych ji tak popichovat, umí se dobře a hlavně rychle naštvat. Em ji věnuje naštvaný výraz a chystá se ji něco říct. "No jo už odcházím, jo a mám tě pozdravovat od Adama" podívá se na mě a se smíchem odchází. Hlavně klid. Nesmí mě to vytočit, je to jen Adriana a Adam mi je už stejně někde. Můžou si mezi sebou mít, co chtějí.

Zajímalo by mě, jestli Adrianě něco řekl o tom, že s ním čekám dítě. Vlastně on, ne. Kdyby se to rozneslo po škole, udělal by cokoliv, jen aby z toho vyvázl a já byla ta "kurva" co ho podvedla. To je taky jedna věc, proč si to nechci nechat. Může být někdo takoví kretén, jako on. Kdyby byla Em na mém místě, podržel by ji Denis? Vybrala by si taky potrat? Ona není jako já, není tak naivní.          

Z mého toku myšlenek mě probere hlas vycházející vlevo od nás. "Tak jdeme?" zeptá se Denis rovnající si tašku na zádech. "No konečně, kde si, čekáme tady věčnost" stěžuje si Ema a vrhne se mu okolo krku. "Promiň zlato, ale zdrželi jsme se s kluky v jídelně" Em se začervená a věnuje mu polibek. "Jdeme" otočí se na mě Em a pomůže mi nataženou rukou vstát. Opráším si rifle od prachu a vykročím za nimi.