Neodcházej

10. Odcházím!

Sedím na židli v kuchyni s třesoucími se rukami. Držím v nich papír, který jsem tu předešlý den nechala ležet. Držím mou jedinou naději žít normální život. Držím naději, která je poškozená a nepoužitelná. Nedokážu se soustředit na nic jiného než na papír, který mi můj táta podepsal a teď ho nemůžu použít. Na papír, který měl ukončit mou největší noční můru. Papír, ve kterém byla napsána má budoucnost. Všechno je zničeno, moje naděje je zničena. Než se dostanu na listinu, znovu, bude už pozdě.

Zaskřípání dřevěné podlahy kuchyně, mě vyrušilo z upřeného pohledu na papír. "Ty už jsi vzhůru?" zeptá se mě tázavým pohledem mamka. Nezmůžu se na nic než na probodnutí ji pohledem. Hned mi bylo jasné, kdo za tím stojí a nikdo jiný krom ní by to nemohl udělat. Neměla právo. Neměla. Zaženu slzy hrnoucí se mi do očí a potlačím zajíknutí. "Nenávidím tě!" rozkřiknu se na ní a vystartuji ze židle do svého pokoje. Cestou jí vrazím list papíru do ruky.

Ležím tu už asi dvě hodiny a proklínám se, že jsem ho tam zapomněla. Brečím kvůli zpackané budoucnosti a můžu si za to sama. Měla jsem být lepší a chytřejší a hlavně si nezačínat nic s Adamem. On je ta chyba, to on mi zničil život a nic s tím nenadělám. Někdy bych si přála umět číst myšlenky nebo vidět do budoucna, abych se tomu vyvarovala. Jenže takhle život nefunguje. Může být dospívání jednodušší?

První klepání. Nic. Druhé klepání. Nic. Třetí klepání a konečně se rozhodnu zeptat. "Co chceš?!" vyjedu na osobu stojící za dveřmi mého pokoje. "To jsem já Veru. Otevři mi, potřebuji s tebou mluvit." táta? Co tady chce zrovna on. Už vím máma ho poslala, protože ona sama nemůže, protože ví, že bych ji neotevřela. "Nemám náladu na mluvení." odseknu a překulím se zády ke dveřím, přičemž z postele shodím dva polštářky. "Je to důležité a nejde o tvou mamku, pokud si myslíš." jako by mně uměl číst myšlenky. "Je odemčeno!" křiknu a přitulím se k peřině.

"Tak přece jen žiješ" řekne s ironií v hlase. "Nemám náladu" odpovím jednoduše, popotahujíc po pláči. "Mamka to nebyla" řekne klidným hlasem. Matrace se za mnou prohne, což značí že si ke mně přisedl. "Joo a to ti řekla ona?" zeptám se naštvaně, hledíc do prázdna na protější zeď. "Ne tvoje sestra" počkat, sestra? Vůbec mi to nedává smy- sestra jak... Nemám slov. "Ona-" "Ano to ona zničila ten papír." "Ale proč to udělala, neměla k tomu právo." otočím se na něho, abych mu viděla do tváře, ve které se mihlo soucítění. "Je mi to líto, ale určitě se dá ještě něco dělat-" "Nedá" zakroutím záporně hlavou. "Dnešek byl jediný volný termín na klinice a než bych se znovu objednala na kontrolu a tak bylo by pozdě. Už jsem v posledním týdnu, kdy na něj můžu jít. Nemám na vybranou, musím si to nechat." rozbrečela jsem se a objala tátu, který mě začal krouživě hladit po zádech.

"Proč si to udělala?!" přiřítím se do kuchyně, ve které si poklidně popíjí kafíčko. "Ty máš ještě tu drzost být v klidu a nic si z toho nedělat! Jak můžeš být tak bezcitná?! Na tohle neměl nikdo právo a už vůbec ne ty! Nenáviděla jsem tě vždycky, ale tohle mě v tom jen utvrdilo!" musím popadnout dech, jinak omdlím. "Promiň ségra, ale tohle je tvoje nejlepší možnost, kterou jsem ti poskytla." řekne tak klidně až se mi z toho dělá zle. "Vypadni z tohohle domu nebo půjdu já!" rozkřiknu se na ni a čekám, co udělá. 

"Ona nikam nepůjde Veroniko a trochu se uklidni tohle malému nepomáhá." řekne mamka a chytí Lucku za ruku. "Tak vy jste mu už určili pohlaví, jste tak nechutně zvrácení!" zakroutím nad tím hlavou a pohodím rozčileně rukama. "Tohle miminko je zázrak, jak to nemůžeš vidět?" ona se mě vážně zeptala. "Tohle není zázrak je to jen jedno z milionů dětí na tomhle světě, které by bylo odstraněno!" rozhodím rukama a lapám po dechu. Motá se mi hlava, potřebuji se posadit. Otočím se se zatměním před očima. "Je ti dobře" zvedne se sestra i máma a chtějí mě chytit. "Nesahejte na mě!" couvnu a narazím do futer za mnou. "Vy už se mě nikdy nedotknete!" ukážu na ně a rozeběhnu se do pokoje, ve kterém za sebou zamknu.

"Je nám líto" řekne paní na druhé straně telefonátu. "D-d-dobře" řeknu s roztřeseným hlasem. "Na shledanou" rozloučí se sestřička na klinice a položí hovor. Popadnu cestovní tašku a naházím do ní nějaké oblečení, hygienu a notebook. Z prvního šuplíku psacího stolu nastrkám všechny učebnice a sešity, které nemám ve škole do batohu. Cestovku si hodím přes rameno a batoh na záda. Rychle ještě popadnu schované úspory a strčím je do kabelky, která leží vedle. Strčím do ní mobil a nabíječku. 

Odemknu pokoj a řítím se chodbou k botám. Nazuji si botasky a přes cestovku si přehodím bundu. "Kam si myslíš, že jdeš?" zeptá se mamka křížíc si ruce na prsou. "Pryč?" vrátím ji to otázkou a ušklíbnu se na ni. "Nikam nejdeš mladá dámo, jsi těhotná a nedovolím, aby se ti něco stalo" "Co se tu děje?" přijde jsem sestra. To mi ještě scházelo. Dupnu si nohou a křížím ruce na prsou. "Kam jdeš? Jsi těhotná a neměla by jsi tahat těžké věci" řekne ustaraně Lucie. 

 "Jo přesně tak, jsem těhotná a to jen kvůli tobě! A za druhé budu si tahat těžké věci, jak budu chtít! Za třetí s tebou ani s tebou v jednom baráku být nehodlám!" rozkřiknu se a vyjdu na ulici."Okamžitě se vrať domů, děláš nám jen ostudu!"                                                          
   

"No jo mami zvykej si, za pár měsíců tady budu chodit, jak balvan po městě a všichni si na tebe budou ukazovat a víš proč? Protože všem, koho potkám řeknu, že TY jsi mě zakázala potrat a normální život!" zabouchnu za sebou branku, která se znovu otevře, ale to už nechávám být a odcházím.