Neodcházej

20. Vloupání

"Jsi si tím jistá?" "Psst, jo jsem a ticho" vklouznu zadní brankou na pozemek našeho domu. Rukou naznačím, že má Adam projít a zavřu za námi potichu branku. "To je blbý nápad. Skočíme ti do obchodu pro nové oblečení." řekne vystresovaně Adam. "Bydlím tady, takže to není vloupání, ale vyzvedávání si vlastních věcí a navíc není nikdo doma" ohradím se a doběhnu pod okno pokoje. Nakouknu dovnitř. "Nikdo tam není a okno je, jak jsem říkala otevřené." zaraduji se, protože kdyby nebylo otevřené, bylo by tohle všechno zbytečné. "Tak jdeme, ať to máme za sebou" řekne Adam. "Musíš mě vysadit, přes to břicho se tam sama nedostanu" postěžuji si a podívám se dolů na to, čemu se do nedávna dalo říkat bříško. "No jo" vysadí mě a vklouznu s dopadnutím na podlahu pokoje. "Psst nedupej tolik" hodím po něm vražedný pohled. 

"Chceš nějak pomoct?" zakroutím záporně hlavou. "Jen přivři to okno, kdyby náhodou sem přišla sestra ať ho nezavře." "A není to jedno, kdyby ho zavřela, si ho zase otevřeme." "To je jedno neřeš to." zvedne ruce v obranném gestu a jde přivřít okno, jak jsem řekla. Nemá cenu se mnou oponovat, protože stejně udělá to, co chci já. Sundám si ze zad batoh a začnu do něj ze skříně rvát trička a tepláky. 

"Máš to?" zeptá se nedočkavě Adam. "Jo, ještě si vezmu ty peníze a můžeme jít." Na chodbě se ozve hlasité zabouchnutí dveří. Ztuhnu a naznačím Adamovi, aby se nehnul a byl ticho. Kroky se blíží k mému pokoji, ale jdou dál. "Uf" vydechnu si a otřu si čelo. "Padáme" naznačí Adam na okno. "Ještě ty peníze" sednu si k nočnímu stolku na zem a vyndám z něj pinetku. Potom se sehnu pod postel a vytáhnu zamčenou kovovou krabičku. "Tak si ji vezmi celou a jdeme" protočím oči a stejně ho neposlechnu. Rozpůlím pinetku na dvě části a odemknu zámek. Všechny peníze si strčím do boční kapsy batohu a zapnu na zip. "Jdeme" zasunu krabičku zpátky a pinetku si strčím do kapsy. "Konečně, tak pojď" vyleze z okna, jako první a čeká, aby mě mohl pomoct dolů. Sednu si na parapet a nohy nechám klesnout dolů. Chytí mě v bocích. Zapřu se o jeho ramena, zvedne mě a položí na zem. "V pohodě?" přikývnu a plížím se pod okny zpátky k brance. 

"Zvládli jsme to" zatleskám si. "Ještěže bylo to okno otevřené" řekne s nezájmem v hlase. "Nemůžeš být z něčeho šťastný?" odseknu. "Tak promiň, že se neraduji z vloupání." "Chtěl si říct z návštěvy mého pokoje." "A je ještě tvůj?" skočí mi do řeči. "Jo je dokud nebudu plnoletá, bude to můj pokoj, pak už si budu moct dělat co chci" rozejdu se cestou k němu domů. "Tak počkej aspoň" doběhne mě a celou cestu mlčíme. Moje radost už vyprchala, po tom co mi to zkazil. 

"Jdu si dělat věci do školy" oznámí mi bez jediného pohledu, vyběhne schody a zmizí ve svém pokoji. "Super" zakroutím hlavou a zuji si boty a bundu pověsím na věšák. Rozhlížím se po prázdném a hrobově tichém baráku. V ruce držím batoh, plný svých osobních věcí. Nemám náladu se hádat s Adamem, tak si radši zalezu do obýváku a pustím si televizi. Po několika minutovém přepínání programů to vzdám a vyšlápnu schody k němu do pokoje. 

Vejdu dovnitř a zamířím si to rovnou ke skříni, ve které mi Adam udělal místo, pro moje věci. Ještě že to za měsíc skončí a já budu mít dost času se zase usmířit s rodiči a bohužel i sestrou a vrátím se do školy ke svému životu. Vlastně je tohle jen narušení mého stereotypu, musím to brát pozitivně, jinak bych se z toho zbláznila. Minulý týden jsem byla na ultrazvuku. Sama. Nikdo neměl čas a Adam musel do školy kvůli písemkám. Jednou mi Adam řekl, abych si nechala říct pohlaví, ale neudělala jsem to. Myslím, že je dobře, že nevím co to bude, nemůžu si k tomu vybudovat žádnou citovou vazbu. 

"Veru?" "Hmm.." podívám se na něj tázavě. "Nechtěl jsem být nepříjemný, vím, že je to teď těžký, ale mohla nás tvoje sestra-" "I kdyby nás tam našla, tak by nic nemohla udělat, protože je to pořád můj dům nebo můj pokoj. Prostě jsem jen nechtěla, aby to věděli, jinak bych tam šla normálně dveřmi." přikývne. "Máš už hotové úkoly?" zeptám se ho, když ho vidím nad učebnicemi a sešity. "Ne ještě ne" hodím batoh ke skříni na zem a rozejdu se k němu. "Matika?" přikývne. "Dej mi to" přitáhnu si učebnici a vytrhnu mu propisku z ruky. "To je učivo pro třetí ročník" podívám se na něj. "No a?" "Nic" usměji se a začnu sepisovat příklady. Matika je moje silná stránka už i na základce jsem byla ve třídě dost na před a v posledním ročníku, už jsem zvládla spočítat středoškolské příklady. 

"Tady to máš" posunu sešit zpátky k němu a vrátím mu i propisku. "Jak jsi to-?" "Tohle je jednoduchý to už umím od prváku" jsem docela pyšná, že jsem nebyla jako ostatní a věnovala se učení na plno. Díky tomu jsem jednou z nejchytřejších ve třídě a to nejen v matice. "Závidím mě matika nejde a nebaví mě. Stejně jako ostatní předměty a vlastně celá škola." začne si stěžovat. "Musíš to brát pozitivně, jinak je jasný, že ti to nepůjde." zamručí a nastrká sešity do tašky. "Jdeme se na něco kouknout?" postaví se od stolu. "Nic tam nedávají" přikývne a oddechne si. "Tak si půjdeme lehnout?" podívá se mi do očí. Zamyslím se. "To je super nápad."

Zdravím všechny. Jak už jsem psala, blížíme se ke konci. P.S. Děkuji za 1k přečtení :) Jinak zanechte komentáře a hlasování :):)