Neodcházej

Neodpouštěj (12 kapitola)

Stojíme na parkovišti před letištěm, Em s Denisem přistáli tak před půl hodinkou. Isabel nedočkavě přešlapuje na místě, zatímco se mě drží stále za ruku a radost v jejich očích, je nepřehlédnutelná. Zbožňuje Emu. Vlastně ani já nevím, co bych bez ní dělal. Díky Em jsem, tam kde dnes. Tenkrát v nemocnici to byla právě ona, kdo mě podržel a věřil, že všechno zvládnu.

Zatímco se dívám na Isabel, tak ta si všimne Em dřív než já a bez váhání se za ní rozeběhne. 

"Ahoj!!!" křičí radostně po cestě k ní a Denisovi. Ema ji popadne do náruče a otočí se s ní dokola. "Strašně jsi mi chyběla" řekne Em a přitáhne si ji ještě blíž k tělu a společně s ní se rozejde za mnou. Pomůžu Denisovi s kufry a míříme k autu.

"Jaký byl let?" Zeptám se už v autě. Isabel stála za tím, že bude sedět vzadu s Emou a Denis tak musel na přední sedačku ke spolujezdci. "Bylo to super, celý let jsem prospala. Není divu, už se začínám cítit, jak nějaká stará paní. Bolí mě záda a začínám chodit, jak tučňák. Povzdechne si. 

"Zlato to k tomu patří a bude to horší." řekl Denis a já jen přikývl. "To jsem ráda, že jste mě tak povzbudili." Oba jsme se zasmáli. "My rádi" řekneme jednohlasně. Náš vztah se vůbec nezměnil, když jsem s nimi jsem zase ten osmnáctiletý kluk na střední.  Jak mi ty časy chybí, jak mi všechno chybí. 

"A co ty, jak jsi připraven na svůj velký den?" Zeptá se mě Ema, zatímco sedíme v autě na benzínce. Denis vzal Is s sebou, aby si mohla koupit pití. Povzdechnu si. "Já nevím. Mám z toho špatný pocit, co když není ta pravá, co když jí Is nemá ráda, co když nám to nevydrží? Občas mám pocit, že ji už nemiluji jako dřív. Nevím, proč se tak cítím. Mám v hlavě hrozný zmatek, kdyby šlo o Ve, nerozmýšlel bych se ani vteřinu. Do očí se mi hrnou slzy.

Em mi položí ruku na rameno. "Ať se stane cokoliv, ať se rozhodneš jakkoliv, podržím tě a Denis taky. Viděla jsem to na tobě už na Is oslavě narozenin, dřív jsi měl v očích takovou radost, když jsi Lucy viděl. Až jsem se bála, že už se ti v životě po... prostě nevrátí, ale ona ji v tobě znovu probudila." Povzdechl jsem si znovu. "Ale to neznamená, že si ji musíš vzít, že ona je ta pravá." Přikývnu, protože vím, že má pravdu. Miluju jí, ale ne dost na to, abych si ji vzal.

"Jenže, jak mám odříct svatbu? Jak jí to mám říct?" Praštím hlavou do volantu. "Řekni pravdu."

-----O pár hodin později------

"Tak jsme doma" všichni po cestě usnuly, včetně Is. "Už?" probere se Ema a otevře pomalu oči a začne dlouze zívat. Než stačím probudit Is, už otevírá dveře a skáče ven.  

"Vítejte u nás doma" položím poslední kufr na chodbu našeho nového domu. "Kde sis mohl dovolit takový luxus?" Praštil mi do ramene Denis. "Roky šetření a nízký nájem v předešlém bytě." Řeknu a rozejdu se s kufry po schodech na horu. Ostatní mě následují.

"Tak a tady bude tvůj pokoj, po několik měsíců." Řeknu Em a položím ji kufry ke zdi vedle dveří, až si budeš chtít vybalit, máš tady za těmi dveřmi skříň. Hned vedle nich je koupelna, máš tam vše potřebně, ručníky a podobně." 

"Dobře. Je to tu vážně úžasné. Nemusel jsi mi to tady tak zařizovat, koupila bych si to všechno sama. Jsi blázen." Protočím oči, co bych pro Em neudělal, je to stále moje švagrová a teta Isabel.

Rozejde se ke dveřím, které vedou do skříně, nevěděl jsem kolik místa bude potřebovat na své oblečení, tak jsem jí vybudoval zvláštní místnost, místo kupování nějaké skříně. Stejně tak jsem to udělal i Is a ve své ložnici. Je to lepší a prostornější. Stejně tak, jako má Em koupelnu v pokoji, tak ji mám i v ložnici, jen Is musí chodit na chodbu naproti pokoji. Bohužel kvůli místu, se to nedalo nijak udělat. 

"No ty-" nedořekne a stojí s otevřenou pusou ve dveřích. "Ty ses fakt zbláznil, je to dokonalé." Začnou jí téct slzy a rozeběhne se ke mě a vrhne se mi do náruče. "Jsem rád, že se ti to líbí." Usměji se do jejího obětí. "To je slabé slovo, je to dokonalé. Děkuji." Obejmu ji a potom ji nechám, aby si to tady prošla a odpočinula si po dlouhé cestě. 

"Večeře bude tak za hodinku, Lucy není dneska doma, jela za rodiči, takže jsem neměl čas něco uvařit." Řeknu. "To je v pohodě, můžeme si objednat, třeba pizzu. Isabel bude určitě ráda, že?" Začne přikyvovat. "Jak by mohla odmítnout, že?" Přikývne znovu. "Tak já to objednám." "Prosím tě, vezmi mi kuřecí salát s bylinkovou zálivkou." Přikývnu na Em a odejdu do kuchyně, kde máme vystavený na lednici lístek s pizzy. 

-----Druhý den------

"Jsem doma" rozezní se chodbou domu, Lucy. Sejdu schody a na posledním se zastavím a podívám se na ní. Stále v ní vidím tu holku, která se mi starala o Is. Ženu, která mi obětovala roky svého života, aby mi pomohla vychovat Isabel, ale ani tak v ní nevidím, to co ve Veronice. Není tak chápavá, milá a praštěná. Není pro mou dceru, matkou, jakou by měla být. Starostlivou a šťastnou, nechci aby za pár let trpěla a nechtěla se mnou být, je mladá a neměla šanci si to mládí užít. Od osmnácti se stará o mou dceru. 

-----V kuchyni o pár minut později-----

"Kdybych tenkrát věděl, to co vím teď, nikdy bych tě do mého života nezatahoval, prošla sis se mnou věcmi, které nikdo nechápe a nikdy nepochopí. Nikdy tě nepřestanu milovat, ale nikdy tě nebudu schopen milovat, tak jak si zasloužíš. Nemůžu si tě vzít. Promiň, ale nemůžu to udělat. Kvůli sobě ani kvůli Isabel. Ani kvůli nám." Brečí, ale jen přikyvuje. 

"Hrozně moc mě to mrzí. Takhle jsem si to nepředstavoval." Začnou mi téct slzy. "Já tomu rozumím" vzlykne. "Už dlouhou dobu to tuším, ale pořád jsem doufala, chápeš... Měla jsem si s tebou o tom promluvit, už když jsme se rozhodli vzít. Není to jen tvoje chyba. Nic mi nedlužíš, ty roky s tebou, bych nechtěla za nic vyměnit. Do zítra se sbalím a odjedu." Přikývnu.

"Nemusíš spěchat, můžu spát na gauči zatím." Řeknu. "Ne já zavolám domů a řeknu mamce, aby mi připravila můj starý pokoj, než si najdu něco svého. Sbalím se hned a odnesu si věci do auta. Odjedu dřív než se vzbudí Isabel."

"To nemusíš. Ona to pochopí. Určitě se bude chtít rozloučit, byla jsi ji matkou. A to ti nikdy nebudu chtít vzít." Přikývne. "Já vím, ale já nechci. Nemůžu se s ní vídat, dobře? Bude to lepší pro všechny. Miluju tě." Políbí mě a pomalu se odtáhne. "Já tebe taky" obejmu ji a potom ji nechám odejít. 

Její věci ze stěhování, nejsou ještě všechny vybaleny, takže je stačí odnosit do auta. S čímž jí samozřejmě pomůžu. Mám rozpolcené pocity, ale dělám správnou věc, bude tady Em. Nebude tady Is sama a já budu mít alespoň čas, se dát trochu do kupy. Byli jsme spolu skoro deset let. 

Při dávání poslední krabice do auta se na sebe podíváme a přikývneme. "Jsme v pohodě, nic po tobě nechci Adame. Majetek je tvůj, vždycky byl, takže si nic nedlužíme. Já mám všechny své věci u sebe, takže...." Přikývne. "Takže to je asi všechno." Řeknu. "Svatbu si vyřeším já, dobře?" Řekne Lucy. Přikývnu a otočím se směrem domů. Slyším za sebou jen odjíždějící auto.

Tak je tady kapitola, jak jsem slíbila. Není nijak obzvlášť dlouhá, ale snad potěší i tak. Vím není zrovna veselá, ale bude tam ještě dost zvratů, než se dostaneme ke konci. Budu se snažit příští týden vydat další, uvidí se podle času. Mám Vás všechny ráda. Byla napsána trochu na rychlo, tenhle týden byl náročný na učení, ale snad to bude do příště lepší. Děkuji všem, kteří čtou a pravidelně hlasují... 🥰