Neodcházej

Neodpouštěj

Pokračování (Neodcházej)

1.kapitola

Od osudové noci uběhl už týden. Právě postávám kousek od rakve, ve které leží Veronika. Připravena na pohřeb, který se koná na místním hřbitově. Sešlo se mnoho známých, příbuzných, ale i dost lidí ze školy, ať už kamarádi nebo jen spolužáci. Všichni se tváří smutně a několik holek si utírá slzy kapesníky, které jim nabídli jejich doprovody. Jen já nezapadám. Necítím vůbec nic, tvářím se neutrálně. Nemůžu brečet ani se tvářit zničeně, protože už zničený jsem. Jsem rozčtvrcený na několik kousků a nikdo mě nedokáže dát dohromady. Ani ten malý uzlíček, který spinká v kočárku vedle mě.

Moje malá holčička, ještě nechápe, co se děje v jejím okolí a kliďounce si pochrupuje. Malé děti prý vycítí, co se děje v jejich okolí. Může vycítit, že umřel někdo hodně blízký nebo dokonce, že je to její maminka? Dívám se na ni a přemýšlím, co by bylo, kdyby šla Ve tenkrát na ten potrat. Nestál bych tady, ale ležel vedle ní v posteli a držel ji ve svém náručí. Společně by jsme se smáli, učili na testy a provokovali potenciálními náhradníky. Tak jako tomu bylo vždycky. Ráda mě provokovala tím, že mě nahradí a dokonce párkrát nahodila i jeho jméno. Nakonec jsme se tomu, ale společně zasmáli.

Chybí mi, jak hrozně moc mi chybí. Připadá mi, že bez ni nemůžu dýchat. Nemůžu bez ní žít. Je normální, cítit k někomu něco takového v tak nízkém věku? Miloval jsem ji už od chvíle, co jsem s ní měl dělat ten projekt. Její nechápavý výraz, když mě tenkrát spatřila ve dveřích knihovny a když jsem si sundal kapuci a zjistila, kdo vlastně jsem. Její narážky na Adrianu, kterou už v té době nesnášela a vtipy, na které si našla vždycky čas. Miloval jsem ji, miluju ji.

Pohřeb a všechno s ním spojené skončil a všichni jsme se přesunuli na smuteční oslavu nebo jak se to nazývá. No prostě další trapárna, kterou naplánovali její rodiče. Vlastně je nechápu, přišli o dceru, ale kdyby jste viděli jejich výrazy, když jsem jim oznámil, že máme dceru. No prostě byli štěstím bez sebe a to i když jsem jim předtím oznámil smrt jejich dcery. Jako by v nich přepnulo a jejich dcera nebyla tak důležitá, jako jejich čerstvě narozená vnučka. Největší radost z toho měla pochopitelně Lucie, která to tak chtěla od začátku. Když jsem jim oznámil, že si ji beru do péče začala teprve hádka typu: "Jsi moc mladý", "Nemůžeš vychovávat dítě sám", "My si ji vezmeme do péče", "Nedělej hlouposti a svěř ji vlastní rodině, která se o ni dokáže lépe postarat" a podobné žvásty. Automaticky jsem odmítl. Nesvěřím naší dceru do péče její matky, natož její sestry.

Stál jsem kus ode všech hostů a pohupoval kočárkem. Nesnažím se, zařadit do společnosti, o kterou nestojím. Radši budu stát bokem a věnovat se svým věcem a povinnostem. "Člověče už jsme se dlouho neviděli, kam si zmizel?" řekl hlas za mnou. Otočil jsem se a spatřil tam

Tomáše. Mého bratrance z tátovi strany. Je stejně starý, dokonce se mnou jeden rok chodil do školy na základce. Je o pár centimetrů vyšší něž já, takže něco přes dva metry. Jeho delší blond vlasy mu vůbec nesedí ke kulatému obličeji, ale každého věc, jak nosí nebo nenosí vlasy upravené. "Zdar" pozdravil jsem ho a otočil se zpátky ke kočáru. "Tak je to pravda, co se říká." přešel vedle kočáru a nahlédl dovnitř. "Ty jsi otec, no to mě poser" zasmál se, byl to takový ten smích, když máte v něčem pravdu a přesvědčíte se o tom. "Hmm..." dostal jsem ze sebe a začal v pohupování, které jsem na malou chvíli přerušil. "No jo, tak se měj já se du porozhlédnout po okolí" stejně, jak rychle přišel, zase zmizel. Jako by tu ani nebyl.

Když konečně začalo pár lidí odcházet domů. Znamenalo to, že pojedeme také. Samozřejmě tu musíme zůstat, až dokonce, jako nejbližší rodina, ale na to jim kašlu. Chci jet domů, uložit malou do postýlky a spát. Jsem unavený, ze všeho, co se za celý den odehrálo. Jsem unavený z mých pocitů, které se nijak neprojevují. Po celým dni, kdy jsem jen poslouchal samou "upřímnou soustrast" a podobné blbosti, toho mám opravdu až nad hlavu. Prostě se chci zavřít do pokoje a všechno to nasáknout a vstřebat, abych mohl další den pokračovat v přetvařování se.

Říkání, že jsem v pohodě a nic mi není. Nebo že to zvládám dobře, i když všichni v mém okolí vědí, že tomu tak není. Jako každé ráno vylezu z postele a přivítám den bez ní. Den do kterého se mi nebude chtít, ale malá bude neodbytná jejím brekem a vyplazím se nakonec s donucením z postele a dám ji jídlo, o které tak usilovně řve. Potom se společně s ní usadím do křesla a únavou se budu kolébat. Nakonec si ji ode mě vezme mamka a nechá mě se dospat. Protože mě v noci jejím brekem, že potřebuje přebalit nebo najíst úplně dorovná. Takhle to je přesně poslední dva týdny. Každý den, jako kolovrátek.

Otec se vrátil na pohřeb domů, ale potom musí zase odjet na pracovní cestu. Doma už je tak málo, že ani nevím jestli mám nějakého otce. Jelikož většinou přijede vyspí se u nás a zase druhý den odjede až na Vánoce, to většinou zůstává o den nebo dva déle. Právě stojí u občerstvení a láduje se jednohubkami. Nevnímá okolí a je mu úplně jedno, že je jeho vlastní syn na pokraji zhroucení, protože mu umřela jeho holka. Je mu jedno, že má vnouče a je mu úplně jedno, že ji vychovávám bez matky. Prostě nemá koule ani na to, aby mě šel pozdravit nebo se zeptat, jak to zvládám. Ne že bych to chtěl, ale z principu. Přece je to slušnost, ne?

Konečně odešli poslední hosté a já únavou málem odpadl. "Tak my už také pojedeme" oznámila moje mamka a rozloučila se s Morganovými. "Zase někdy" usmála se na ni Lucie. Ani se netváří, jako by před necelými dvěma hodinami pohřbili její sestru. Je tak, veselá dalo by se říct. Až je mi z toho na vracení. Vážně nebýt tu ještě pár lidí, pozvracel bych se. 

"Na shledanou" rozloučil se i můj otec a odešel pryč z domu, ani se na mě nepodíval. "Tak jdeme" chytila mě mamka za záda a mírně mě tlačila ke dveřím. Odešel jsem bez jediného vydání hlásky, stejně jako když jsem přišel. Už abych byl doma.