Neodcházej

11. Řízky

Vcházím do zahrady Darlingových. Moje myšlenky se perou, jestli je to dobrý nápad a neměla bych se radši vrátit domů. Na druhou stranu doma je to peklo, sestra která chtěla, abych nepotratila a máma, která ji ve všem podporuje. Nechápu, jak můžu mít tak strašnou a zvrácenou rodinu. Máma, která zahodí vlastní dceři studium a nechá i v jináči. Tátu, který se to snažil napravit, ale nepomohlo to a sestru, která se vám montuje v životě snad od narození. Jinak řečeno moje rodina.

Hledím na ty červeně zbarvené dveře s klepadlem umístěným uprostřed. Přešlapuji z levé nohy na pravou a zase zátky. Moje ruka se natahuje a klepe. Poodstoupím, abych měla výhled na osobu, která mi přijde otevřít. Jenže se nic neděje. Rozhlížím se po sousedství a hledám jejich auto, které ale nemůžu najít. Zkusím to ještě jednou, třeba neslyšeli. První klepání, druhé trochu zesílím a znovu odstoupím. Nic, nikdo neotvírá. Podle toho kolik je, by Em měla být ze školy doma.

Sedím na schodech na verandě a čekám na Em, se kterou jsem volala a hned by tu měla být. Za tu dobu jsem schytala nejeden nechápavý výraz kolemjdoucích. Dokonce se mě pár postarších dam ptalo, jestli mě nevyhodili z domu. Je to paradox, protože jsem vlastně utekla, ale s tím jsem se samozřejmě nechlubila.

"Veroniko? Co tady děláš?" zeptala se mě Emy mamka nechápajíc. "Já no-" "Pojď dovnitř je chladno. Všechno mi to povíš u čaje." "To zní dobře" pousměji se na ni. Popadne mi cestovku, která celou dobu ležela vedle mě. "Tak šup dovnitř" pustí mě jako první a sama za námi zavře. "Em dorazí za chvíli" oznámí mi, jen přikývnu a jdu za ní do jejich útulného obýváku. Pokaždé, když jsem tady přijde mi jako bych byla konečně doma. Je to tu menší než u nás, ale za to více útulné. Všude na zdech visí rodinné fotografie a jejich knihovna plná knih, vedle krbu tomu tady dodává pravou atmosféru. Na zdi vpravo ode mě je televize a před ní gauč pro dvě osoby. U okna leží dvě křesla naproti sobě a mezi nimi malý stolek s novinami. Tapeta na zdech, na které jsou vyobrazeny květiny to ještě více zútulní. Podlaha je pokryta dřevěnými parketami, které místy vržou. Posadím se do jednoho z křesel a batoh nechám položený na zemi.

"Tady máš" podává mi Emy mamka hrníček, ze kterého se line příjemná vůně jahod. "Děkuju" přiměji se na ni usmát a vzít si od ní čaj. Posadí se do křesla na proti mě a hrníček položí na volné místo mezi noviny. "Tak co se stalo?" zeptá se klidným hlasem se založenýma rukama v klíně. "To je trochu složitější, ale asi bych měla začít minulým týdnem." spustím a povyprávím jí o všem, co se za předešlí týden odehrálo. 

"Můžeš tady zůstat, jak dlouho budeš chtít, ale budeš muset jednou domů a čím déle to budeš oddalovat, tím to bude horší." smutně sklopím hlavu, při pomyšlení na to, že budu muset mluvit se svou rodinou, která se mi teď tak vzdálila. "Ale nespěchej s tím, tady můžeš vždycky zůstat" chytí mě za mou ruku a usměje se na mě. Hned na to odnese dopité hrníčky čaje do kuchyně.

Zvednu se a začnu si po zdech prohlížet fotky malé Emy a jejího táty, který umřel při tragické nehodě, když byla hodně malá. "Jsou pěkné, že ano?" vytrhne mě hlas za mnou, ze zkoumání jejich obýváku. "To ano, hlavně tady ta" ukážu na fotku ležící na zdi vlevo ode mě. "Ema na ní vypadá šťastně" pousměji se nad tou představou Emy sedící na tátových zádech, jako na koni. "Byl to pěkný den, byli jsme se projít a když jsme utahaní dorazili domů, Ema si chtěla ještě hrát, no a tak ji utahal ježděním po obýváku." nad vyprávěním se zasněně usmívá. Já nikdy s tátou nepodnikala takové věci, moje rodiče nás brávali jen na spořádané procházky v šatičkách. Dokonce jsme chodili v neděli do kostela, ale když začali rodiče pracovat i o víkendech, přestali jsme s tím. Nejsme nějak věřící, ale nedělní chození do kostela, bylo spíše obohacení týdne.

"Doufám, že si tady nečekala dlouho, byla jsem u Denise a nestíhala jsem" přiřítí se do obýváku za námi. "Ahoj mami" věnuje ji úsměv a polibek na tvář. "Ahoj, ty si s tím taky nedáš pokoj, měla by si nějaký čas trávit i doma než být pořád u něho. Skoro tě nevídám." stěžuje si její mamka a kroutí při tom hlavou. "To se změní neboj, bude tady Ve a já budu doma" věnuje jí široký úsměv a přejde ke mně, aby mě objala. "Chci slyšet všechno" řekne moje kamarádka táhnoucí mě do jejího pokoje. "Em jdu dneska ke kamarádce, můžete si udělat něco k večeři sami nebo si prostě něco objednejte." křičí za námi její mamka. "Dobře mi si poradíme" odpoví Em a zavírá nás v jejím pokoji.

"Co si dáš? Máme tady vajíčka a nějakou zeleninu" ptá se mě Em stojící u otevřené lednice. "Nemám moc pomyšlení na jídlo, ale ty si něco vezmi" řeknu ji a posadím se u nich v kuchyni ke stolu, který pro mě na pár týdnu bude představovat každodenní společnost. "Vážně nic nechceš, vždyť musíš mít hlad od oběda si na sto procent nic nejedla" otočí se na mě ustaraně. "Ani oběd jsem neměla" šeptnu skoro neslyšitelně. "Tak to si povinně dáš něco k jídlu" vztyčí na mě ukazováček a vytáhne kuřecí řízky. "Obalíme si je a dáme si k nim nějakou zeleninu" oznámí mi Ema a všechno začne připravovat.

"Není to moc slané?" ptá se mě při jídle. "Ne. Možná trochu." zasměji se. Naše kulinářské schopnosti nejsou nejlepší, ale mohlo to dopadnout i hůř, nevyhořeli jsme. I když jsou řízky trochu slanější připadá mi to s kávou výborné. "Nechápu, jak k tomu můžeš pít kafe" řekne znechuceně Ema. "Já nevím, je to prostě výborné" řeknu s úšklebkem. "Nechceš k tomu i okurku se šlehačkou?" rýpe do mě Ema. "Nejsem zas takové prase" postěžuji si. "To si povíme za pár týdnů" ukáže na mě vidličkou, na které má napíchnutý kus řízku. "Fuuj" zašklebím se. "Uvidíme" pokrčí ramena a sousto si strčí do pusy. "Uvidíme" zopakuji a pokračuji v jídle.