Neodcházej

12. Miluje mě?

Už tři týdny jsem nebyla doma. Nechodím do školy a úkoly si dělám doma, Ema je za mě odnáší do školy. Jako každý ráno sedím u Emy v kuchyni a popíjím čaj. "Dneska už půjdeš do školy?" ptá se mě má kamarádka upravujíc si tričko v riflích. "Ne." odpovím jednoduše a usrknu si čaje. "Měla by si tam začít chodit. Sama si říkala, že tam budeš chodit do porodu." vytkne mi má kamarádka a napije se ode mě čaje. Má pravdu, rozhodla jsem se, že budu do školy chodit do porodu, pak dám dítě k adopci a dál už to mít naplánované nepotřebuji.

"Šup šup Emo, za chvíli mám být v práci" řekne jí mamka z chodby. "Už letím.... my se uvidíme odpoledne" obejme mě a odejde. "Ahoj" křičí na mě ještě ve dveřích. "Ahoj" dveře se za nimi  zacvaknou a já mám zase celý dům sama pro sebe. Nejdřív dopiji čaj a pak se natáhnu v obýváku na gauč a zapnu televizi. Nechám to na náhodným kanále, kde zrovna dává Harry Potter první díl.

Probudím se za hlasitého bušení na dveře. Harry Potter už nedává, kolik je hodin. Promnu si oči a zahledím se do chodby na vchodové dveře. Další bouchání na dveře. Nikdo neví, že jsem tady, tak co tady kdo chce? Vypnu televizi a potichu se snažím po cestě ke dveřím vyhnout všem vrzajícím parketám. Další zabušení. Postavím se těsně ke dveřím a poslouchám. "Vím, že tam jsi Veroniko" povědomí hlas mě probere z mého domýšlení si, že to tady chce někdo vykrást. "Otevři" zabuší silně na dveře. "Adama běž pryč!" rozkřiknu se. "Ne dokud mi neotevřeš!" křičí na mě zpátky. "Jak vůbec víš, že jsem tady?!" nikdo o tom neví až na Em a její mamku, ani moje rodina neví, kde jsem. Nejspíš to tuší, ale nevědí to na sto procent, takže jak? "Prostě vím a teď už mi otevřeš?" řekne tišeji, nejspíš namáčknutý na dveřích, abych ho lépe slyšela.

Pootevřu nepatrně dveře a vystrčím z nich hlavu. "Tak žiješ" zažertuje a přiblble se usměje. "Tak ne asi" zakroutím hlavou. "Proč jsi tady?" povytáhnu obočí a čekám na odpověď. "Potřebuji s tebou mluvit o všem, co se stalo" pohazuje u toho rukou. "Ale já už s tebou nemám o čem mluvit" odpovím po pravdě a vrátím hlavu dovnitř. Než stačím zavřít dveře, strčí tam nohu a vejde bez pozvání dál. "Co to děláš. Tohle není můj dům, nesmím tu mít návštěvy" rozhodím rukama a čekám až odejde. "A já myslel, že jste se odstěhovali" řekne s pobaveným výrazem. "Tak dobře, ale pak půjdeš pryč" řeknu vcelku klidným hlasem. "Jasně" přitrouble se usměje a začne si rozvazovat boty.

"Nechápu, jak můžeš být tak- tak-" nemám slov. "Tak klidný?" pousměje se. Přikývnu. "Protože nemá cenu se rozčilovat, nikdy jsem tvoje rodiče neměl v lásce a tvoje mamka mě snad pokaždé probodávala pohlede. Zajímalo by mě, jak se tvářila když jsi jim oznámila, že jsme se rozešli." začne se smát. Vážně se směje, právě jsem mu oznámila, že jsem stále v tom a on se směje tomu, že jsme se rozešli. Nechápu ho, ale jsem ráda, že to zvládáme řešit v klidu. "Spíš jak se tvářila, když jsem jim oznamovala těhotenství s tebou. To bylo k popukání." řeknu trochu naštvaně. Přestane se smát . "Co se stalo s potratem?" zeptá se klidně s povytažením jednoho obočí. Vždycky jsem na něm zbožňovala jeho zeleno modré oči, ve kterých bych se mohla neustále ztrácet. "Sestra roztrhala papír na potrat s vyšetřením, které bych musela podstoupit znovu. To už, ale bylo pozdě jelikož jsem byla už ve třináctým týdnu." řeknu a zakousnu se do sušenky. Předtím jsem je připravila na stůl.

"V kolikátým jsi týdnu?" protočím očima, protože je to strašná ironie. Povídám si tady s Adamem, se kterým to dítě čekám a ptá se mě na týden těhotenství. Na vteřinu mě to rozesmálo. Nechápavě si mě měří pohledem. "V šestnáctým" "Takže ve čtvrtým měsíci, není to na tobě vůbec vidět" řekne a podívá se mi na mé pomalu zakulacujíce se břicho. "Jo to možná ne, ale do riflí už se stěží nasoukám" postěžuji si a usměji se. "Mrzí mě to" řekne z ničeho nic. "Neměl jsem se vyspat s Adrianou, byla to chyba a lituji toho" řekne se sklopenou hlavou. "Teď už je to jedno" řeknu v klidu. "Není, pořád tě miluju, ale nevím jestli mi někdy dokážeš odpustit" podívá se mi do očí se smutným výrazem ve tváři. Jeho oči se lesknou, což mi moc nepomáhá v tom, abych se na něho zlobila. "Čekám s tebou v šestnácti dítě a neměla bych se na tebe zlobit?" zeptám se ho snažíc se zachovat klid, ale je to docela těžké. Cokoliv mi ho připomíná už několik dní. Když vidím Denise, vidím v něm Adama, myslím že za to můžou hormony, ale moje srdce mě k němu pořád táhne. Rozum se drží v po vzdálí, nevím co dělat.

"Proč říkáš, že mě miluješ, když jsi mě tak moc ublížil?" chci vědět celou pravdu. Potřebuji fakta, než mu odpustím. "Protože jsem debil a vím to, ale nemůžu na tebe zapomenout. Pořád tě slyším smát se, nadávat mi a trucovat přede mnou. Stačí mi se podívat na tvou skřínku ve škole a vybavím si tvůj úsměv. Pokaždé když jsi mi napsala, že se nudíš a mohl jsem za tebou dorazit, pro mě bylo vším. Ty jsi pro mě vším. Miluji tě." prsty si projede své hnědé kadeřavé vlasy. Moje srdce mi při těch slovech udělalo několik obrátek a cítila jsem v břiše motýlky, při slovech miluji tě. "Já se na tebe nemůžu zlobit" řeknu a čekám až pochopí, co jsem řekla. "Počkat, takže-" přikývnu a zvednu se, abych ho mohla políbit. "Miluji tě" políbím ho. Obkročmo se na něho posadím. Rukama zajedu do jeho vlasů a na malý moment se odtáhnu, abych mohla popadnout dech. Znovu se přitisknu k polibku. Jeho ruce mi zajedou pod triko a chytí se mých boků. Přitáhne si mě ještě blíž a pokračuje v polibcích.

"Měl by si jít, Ema tady bude každou chvílí" věnuji mu široký úsměv a rychlí polibek. "Tohle mi chybělo" řekne když se ode mě odtáhne. "Mě taky" přiznám. "Ale teď už vážně, měl bys jít-" "Než dorazí Ema, už si to říkala" zasměje se a při odchodu mě ve dveřích políbí na čelo. "Zítra se stavím" seběhne schody z verandy a zmizí za živým plotem vedle u sousedů. Nevím co si o tom všem mám myslet. Jedna moje část mi říká ať to nedělám, že se znovu spálím. Druhá ta silnější mi říká ať se do toho vrhnu po hlavě a důvěřuji mu. Pro zatím se klaním k té druhé, ale nebude to mít tak snadně. Ještě mu úplně nedůvěřuji, jako dřív.