Neodcházej

Neodpouštěj (3. kapitola)

3. kapitola

Od narození malé uteklo už pár měsíců. Přesněji je zrovna 9. srpna, což je den jejího narození. Už čtyři měsíce je na tomhle světě, v mém životě. Mamka chtěla slavit každý její měsíc, ale to jsem zatrhl. Celkově se snažím mamku trochu mírnit, protože by se taky mohlo brzy stát, že budu mít ještě sourozence. Samozřejmě to myslím ze srandy, ale mamku to dost vytáčí.

Do školy jsem se už nevrátil a studoval jsem dálkově. Příští rok maturuji a nevím, jak to skloubím s brigádou a malou, které jsem konečně vybral jméno. Ano dokopal jsem se k tomu a zašel k ní domů. Sbalil jsem si všechny své a některé i Ve věci a našel ten deník, o kterém mi říkala Ema. Bohužel v něm nebyli jména jejích budoucích dětí, ale je v něm dost jejich zážitků a nápadů. Plus je tam toho dost o Emě, což mi bude dávat navrch až se budeme dohadovat v přítomnosti Denise.

"Adame pojď dolů!" rozezní se křik mamky. Otevřu dveře pokoje a stoupám po schodech dolů. Až teď slyším brekot malé, nebo spíše křik, který se rozléhá celým domem. "Co se děje?" přiběhnu do obýváku, kde mamka sedí na křesle a v náručí drží malou. "Vezmi si ji na chvilku" zvedne se z křesla a dojde ke mně. Podá mi malou a zmizí v chodbě. "Pššt.." začnu ji pohupovat ze strany na stranu a poplácávat po zadečku, prý to pomáhá říkala sestra u její obvodní lékařky. "No tak..." z toho křiku mě začíná bolet hlava. "Mami!" křiknu na mamku, přece jen ta ví, líp než já, co s tím. "Už jsem tady, musela jsem si odskočit" přikývnu dál pohupujíc s malou. "Dál ji houpej za chvíli ji to přejde" nevěřícně se kouknu na mamku a potom zase na malou Isabelu.

"Proč tolik brečí?" frustrovaně si odfrknu a posadím se do křesla u okna. "Budou se jí brzo prořezávat zoubky, což zabere pár týdnů" věnuje mi úsměv, který si neumím vyložit. Jako by se mi vysmívala nebo tak něco. Hodím na ni naštvaný pohled, ale dělá jako by ho neviděla. "Kde máme takovou tu gumovou věc, co cumlá?" zeptám se mamky a sám se rozhlížím po okolí, jestli ji někde neuvidím. "Myslíš dudlík?" zeptá se, jako bych nevěděl, co je dudlík. "Ne ten ne" probodnu ji znovu pohledem. Dokáže mě vážně vytočit. "Na tady máš" podá mi myslím kousátko nebo něco takového. Poděkuji a věnuji se naplno Isabele.

........O tři dny později.............

Vzbudí mě vibrování mobilu. Přijmu hovor a klidím se z pokoje pryč, protože malá konečně před hodinou usnula a já si mohl zase lehnout. Může být tak okolo osmé ráno, ale při probdělé noci, je úplně jedno kolik je a jak dlouho spíte. Potichounku vyjdu z místnosti, ale ještě před tím popadnu jednu chůvičku, abych měl přehled, kdyby začala zase brečet. Zavřu za sebou dveře a seběhnu schody do kuchyně. Posadím se na židli a teprve pak začnu mluvit.

"Ahoj" řeknu šeptem, i když už vlastně nemusím. Takový zlozvyk, poslední dobou šeptám skoro pořád. "Ahoj, promiň, že volám myslela jsem, že už budeš vzhůru" omluvila se mi Ema, kdybych ji vyděl vím, že by se tvářila jako štěně se smutným výrazem. "Ani nevíš, co bych dal za to být vyspalí. Poslední dny jsou k zbláznění." opřu se volnou rukou o stůl a zabořím do ní čelo. "Chtěla jsem ti jen říct, že přijedu na víkend. Tedy právě sedím na letišti a čekám, let má zpoždění." oznámí mi Ema novinu. "Mohla si zavolat dřív, mohl jsem pro vás dojet, i když bych to ještě stihl" mrknu na hodiny, cesta na letiště zabere tak přes dvě hodiny a pokud má zpoždění. "Ne to je dobrý, volala jsem mamce. Musím chvíli domů, stýská se mi po domově a po Isabel" řekne, řekl bych docela smutně. "Co se děje?" jako její kamarád a přítel její nej kamarádky. Bývalý přítel. No prostě poznám, když se něco děje. "Poslední dobou se dost hádáme, ale to ti všechno řeknu až budu doma. Musím jít, zatím"rozloučí se a než stačím něco doříct položí hovor.

"Kdo to byl?" zvednu hlavu a mezi dveřmi stojí mamka ve svém růžovo-černém pyžamu. "Ema, jede na víkend domů" odpovím a mobil položím na stůl. Hlavu zabořím do dlaní a zadívám se na desku stolu. "Jdi si lehnout" pohladí mě mamka po zádech. "Hmm..." zabručím a dlouze si zívnu. Najednou se v chůvičce rozezní pláč, sáhnu po ní rukou a vypnu reproduktor. "Zajdu tam za tebe" nabídne se mamka. "Ne já jdu" rychle odmítnu, je to moje zodpovědnost. Musím se o ni dokázat postarat. "Už aby byla větší" oddechnu si. "No, no no. Nespěchej to pak budeš zase říkat, kde je ta malá, takové zlatíčko to bylo" řekne mamka s úsměvem a v očích se ji mihnou vzpomínky. I s nimi ji nechám stát u linky a jdu za malou.

............Ten den o osm hodin později..................

"No tak, kde je Isabel? Těším se na ní celý let" rozzáří se ji na tváři úsměv, který při příchodu a vyprávění, co se mezi ní a Denisem stalo, úplně zmizel. "Hned pro ni zajdu." Z jejího vyprávění bylo jasné, že to už nějakou dobu trvá. Myslím hádky mezi ní a Denisem. Samozřejmě odstěhovali se daleko a platí si pronájem, musí chodit oba pracovat a do toho se připravovat na školu. Musí toho na ně být až moc. Říkala, že se Denis hodně uzavřel a moc s ní nemluví a je dost vzteklí. Několikrát se dokonce opil někde v baru a vrátil se domů úplně na šrot. Ale domů se vrátit nechce, i přes to, že mu to Ema navrhovala. Stojí si prostě za svým a nenechá se odbýt. Nechtěl ani letět s ní, že má prý nějaké zařizování. Ema si myslí, že bude celý dva dny v lihu. Má o něj strach a nechtěla ho tam nechávat, ale potřebuje nějaký čas sama pro sebe a dát se sama do kupy. Věří mu a věří, že se dá za ten víkend do kupy, i když já na to mám trochu odlišný názor.

"Tady je" podám ji malou do náruče. "O...ahojky. Moc, moc se mi stýskalo. Fotky to není ono... na živo je to lepší. Ty jsi nám, ale vyrostla." Ano fotkami ji zásobím od jejího odletu. Chce vědět všechno, co se šustne. Samozřejmě. S tím jsem tak nějak počítal, ale fakt jsem nepočítal s tím, že bude chtít fotky každý druhý den. Ale co už, jsou to jen fotky není to nic, co by zabralo celý den. "Tak...sedneme si spolu do křesílka a budu ti něco vyprávět, jo?" šišlá na ni, jako skoro každý na malé děti. Jen já to prostě neumím, nebo nechce umět. To je vlastně jedno, vyhovuje mi to normální mluvení víc. "No, kdo je nejroztomilejší a nejhodnější miminko na světě? No přece ty, no ano, ty to si" začne ji šimrat a malá Isabel se začne smát. Konečně po několika dnech se ji na tvářičce objevil úsměv. Mohl by ji vydržet i až Ema odejde.