Neodcházej

23. Druhá část

Pohled Adama :

Vjel jsem z vedlejší silnice na hlavní a snažím se věnovat řízení, aniž bych se nechal rozptylovat Ve, která vedle mě sedí v bolestech. Odbočil jsem doleva a prudce zabrzdil, protože na semaforu padla červená. "Promiň" omluvil jsem se Ve, která se křečovitě chytila sedadla. "To je dobrý" sykla bolestí a zaryla nehty hlouběji do sedačky. Na zelenou jsem na to dupl, abychom se dostali co nejrychleji do nemocnice, která je vzdálená necelou hodinu. Při tomto tempu, kterým jedu by jsme tam mohli být tak za půl hodinky. 

Přísahám bohu, že jestli padne ještě jedna červená, těsně před tím, když přijedu, tak se na to vybodnu a pojedu dál. Prsty nervozně bubnuji o volant a třesoucí se rukou, si odhrnuji pramínek vlasu, který mi sklouzl z pod čepice. "Brzo tam budeme" rozjedu se a chytím Ve za ruku, kterou má zarytou v sedadle. "Jsi v pohodě?" jako vážně se ptám zrovna na tohle, jasně že není. Zakroutím nad touto nesmyslnou otázkou hlavou. "Já myslel-" "Já vím" odpoví se zajíknutím. "Jen prosím jeď rychleji" přikývnu a zařadím. Snažím se přibrzdit na každém radaru, abych neschytal pokutu, i když to je asi poslední věc, na kterou bych měl myslet. 

"Zavolám Em" řekne Ve a začne dolovat mobil z kabelky, do které jsem jí ho před tím dal. "Kde je?" podívám se na ní a do její kabelky. "Neříkal jsi, že si ho bral?" přikývnu, bral jsem ho teda myslím, že jo. "Možná jsem ho nechal doma, ale přísahám, že jsem ho držel v ruce." zamyslím se. Protočí panenky, jako to dělává skoro pořád. "To je jedno, dej mi tvůj" vyštrachám mobil v přihrádce a podám ji ho. "Díky" přikývnu a zabočím. "Jedeme do nemocnice" dala ji nahlas a položila ho mezi nás do držátka na telefon, na které jsem úplně zapomněl. Znovu jsem ji chytl za ruku a nechal si z ní vyždímat zbytek života. Říkám, že by byla schopná mi ji zlomit, kdyby se tolik neovládala a nepřetvařovala. "Hned jdu vzbudit Denise a vyrazíme za vámi." ozve se Emy hlas z druhé strany telefonátu. Ve si skousne bolestí spodní ret a zavře při tom obě oči. "Dobře, mi už jsme skoro tam" odpovím za ní a na kruhovém objezdu vyjedu druhým výjezdem, ještě že takhle v noci nejezdí moc aut, protože jsem projel bez jediného zastavení. 

"Dobře sejdeme se tam. Denis už je vzhůru a hledá klíčky od auta za chviličku jsme tam. Drž se Ve, dobře?" Veronika jen přikývla. "To zvládneme" odpovím zase za ní. "Dobře" položím telefon a přijmu následující. "Ano mami?" jsem ve stresu ruce se mi třesou, jednu mi teda drtí Ve, ale i tak se mi klepe a ještě mě ostatní rozptylují voláním. "Už jsem na půli cesty, jak jste na tom?" "Ve to zatím zvládá a už jsme skoro tam. Uvidíme se tam, musím řídit" položím hovor bez toho, abych si vyslechl, co mi chce ještě říct. "Dobrý?" podívám se starostlivě na Ve. Zakroutí záporně hlavou. "Hlavně zůstaň vzhůru, za chviličku tam budeme" stisknu ji ruku, která začíná povolovat stisk. "Ve! Ve!" podívá se nepřítomně na mě. "Podívej se na mě, zůstaň vzhůru, ano? Už tam skoro jsem. Ty to zvládneš." znovu začne přivírat oči. Pevně ji stisknu ruku, abych se ji nějak pokusil udržet vzhůru. "Ve! Neomdlívej, soustřeď se na mě." malinko s ní zatřesu. "Jo, jo jsem vzhůru" řekne sotva slyšitelně. 

"Mluv o něčem" sotva vydechne. "O čem?" na tohle zrovna nejsem. Udělal bych pro ni cokoliv, ale nevím co v téhle chvíli, v téhle situaci dělat. "To je úplně jedno, třeba o tvým prvním dni na škole nebo tak něco" podívá se na mě a hlavu opře o sedadlo. "Dobře, tak první den..." nevím, jak začít ani, co říkat. Pokusím se změnit téma na něco jiného. "Spíš ti povím o prvním dni ve druháku" pamatuji si ho jako by to bylo včera. "Takže, stál jsem se svou partou u zábradlí před školou. Vím, že z autobusu vystoupilo spousty prváků a řítili se do školy, jako vzorní žáci." "Nebo spíš jako tupci" doplnila Ve a nepatrně se zasmála. "Nebo tak, jako tupci. Ten den mě, ale zaujala jediná prvačka" "Hmm...že by Adriana?" ona ví, jak nesnáším, když o ní mluví. A to nejen proto, že to byla moje bejvalka, ale i proto, že jsem ji nesnášel doslova nesnášel. 

"Ne, ty" řeknu. Je to pravda to ona je ta, která mě zaujala jako první, její smích, když okolo nás procházela do školy s Emou. V tu dobu jsem ji ani neznal a vlastně se o ni dál nezajímal, protože si našla hned kamarády a trávila čas se svou partou lidí, ale pořád, pokaždé když jsem ji potkal podíval jsem se na ni a ona na mě. Možná to bylo neúmyslný, ale bylo to tak. No a pak Adriana, omyl mého života, vlastně ani nevím, proč jsem si s ní začal, když se mi líbila celou domu Ve. "To je vtipné" protočí zase očima s posledních sil, které má, ale i tak to prostě udělá. "Myslím to vážně, asi jsem prostě neměl odvahu, za tebou jít" přiznám. 

Zabočil jsem do areálu nemocnice. Zaparkoval hned u vchodu do nemocnice a při vystoupení jsem zavolal okamžitě sestřičku, která zrovna odcházela dovnitř do nemocnice. "Co se děje?" "Moje přítelkyně začala krvácet, okamžitě jsme dorazili" otevřel jsem její dveře a odepnul ji pás. Chtěla se zvednout, ale znovu usedla na sedadlo. "To je dobrý, pomůžu ti" chytil jsem jí pod rukou a zvedl ji. Sestřička nebo doktorka mezitím dovezla vozíček. "Takhle jsem si to nepředstavovala" zažertuje. No jo nálada se jí nezměnila ani teď. "Tak jak?" "Že půjdu po svých" znova se zaklonila a podlomila se ji kolena. Pomalu jsem ji usadil do vozíku a přenechal to na sestře. "Já ji odvezu" řekla sestra. "Stratila mnoho krve a nevím, jak dlouho" "Jak dlouho, co?" "No když jsme se vzbudili už byla postel celá od krve, nevíme kdy začala" řeknu zase v nervech na pochodu. Jsem vyděšený, děsně. Nikdy jsem to nezažil a doufám, že už ani nezažiji. 

"Dobře" "To je jako všechno, jen dobře?" vyjedu na ni trochu. "Postaráme se o ni" řekne sestra a zmáčkne mi rameno. Rozjede se, doběhnu je a chytím Ve za ruku. "Musíme okamžitě na sál, musela ztratit mnoho krve" řekne sestra a veze ji okolo recepce dál. "Připravíme sál, musí na akutní císařský řez nebo je ztratíme obě" řekne nějaký doktor. Verča se na mě podívá se strachem v očích. "To bude dobrý" pohladím ji palcem po ruce. Začne kroutit hlavou na náznak, že nebude. "Bude, ty to zvládneš, zvládneš to" mám namále, abych se nerozbrečel. "Může se mnou?" zeptá se Ve sestry. "Obávám se, že nemůže." odpoví sestra. "Já nechci jít sama" rozbrečí se. "To bude dobrý, budu tady, celou dobu budu tady, dobře? Nikam nepůjdu ani se odtud nehnu." "Ne, já chci-" "Ty to zvládneš, miluju tě. Miluju tě, zvládneš to. Já nikam neodejdu. Dobře?" "Musíme jet" vykřikne sestra. "Ne" vzdoruje Ve. "Prosím, kvůli mě musíš jet" "Ne, prosím, bez tebe nikam nechci" rve mi srdce ji takhle vidět. "Podívej se na mě, koukni se na mě. Ano, takhle. Neznám nikoho statečnějšího, jako jsi ty. Ty to zvládneš, zvládneš všechno, co budeš chtít. Věř mi. Dobře?" podívám se na ni s nadějí, že přikývne a bude ji sestra moct odvést na sál. "Dobře?" až na podruhé přikývne. "Miluju tě" řeknu ji ještě jednou. "Já tebe taky, miluju tě" rychle ji políbím. Sestra se s ní rozjede, pustím ji ruku a naposledy se na ni podívám, než zmizí za dveřmi. 

Tak je tu další kapitola. Doufám, že se Vám bude líbit a budete hlasovat a komentovat.  Můžete do komentářů psát návrhy na jména pro chlapečka i holčičku, možná nějaké použiji. Mějte se fajn :) :)