Neodcházej

Speciál

Po narození Emina syna se toho událo tolik, že nevím, kde začít.
Denis se vrátil do Česka jen, aby viděl malého a zase se vrátil prvním letem do Anglie.
Mají toho s Emou ještě mnoho, co musí dořešit, patří k tomu i to, že ho neudala jako otce dítěte. Ne že bych ji to měl za zlé, po tom čím vším si za posledních pár týdnů prošla.
Denis místo toho, aby se toho chopil a snažil se to všechno urovnat, utekl. Měl takovou úžasnou ženu, dítě na cestě a stejně ho to nepřimělo zůstat.
I po tom, co se malý narodil, neměl dost času, aby přiletěl za Emou do porodnice a povzbudil jí, když byla na dně a připadala si sama.
Nemluvím o tom, co se stalo těsně před porodem, i když řekla, co řekla, nebral jsem to vážně. Byla vyděšená, připadala si zranitelná a hrály si s ní hormony, ale vím, že to myslela částečně vážně. Jenže já ještě nemůžu začít nový vztah. Ne po tom, čím vším jsem si prošel s Lucy. Teď se musím soustředit na svou dceru a práci.
Nechci, ale lhát, protože k Emě cítím to samé, ale zatím jí to nemůžu dát.

Jako každý den, poslední dva týdny po návratu z porodnice, se domem nese pronikavý pláč malého.
I kdyby jsem se snažil spát, už bych neusnul, proto se jako každý den vyhrabu z postele a stále ještě v teplácích na spaní se vydám ven ze dveří pokoje.
Míjím stále zavřený pokoj Isabel a mířím do dětského pokoje malého Dylana.
Opatrně otevřu s mírným vrznutím dveře a nakouknu do vnitra.
Jako první mě do očí udeří modrá barva zdí a světlo linouc se z otevřeného okna.  Tento pokoj je nejsvětlejší z celého domu, slunce sem svítí od rána až do odpoledne, kdy konečně zajde mírně za roh.
"Dobré ráno" pozdravím jako první, když vidím, že Ema zrovna sedí v křesle zády ke mě, směrem k oknu.
"Dobré ráno, promiň jestli jsme tě vzbudili," omlouvá se, jako každý den za posledních pár dnů.
"Vůbec nic se neděje" mávnu rukou a zavřu za sebou dveře pokoje, aby se náhodou nevzbudila i Isabel, ta potřebuje spánek, po tom, co se včera vrátila pozdě ze školního představení.
Je sice sobota a nemusím do práce a Isabel nemusí do školy, ale i tak si spánek zaslouží.
"Jak jsi spala?" Zeptám se starostlivě. Ema má pod očima tmavé kruhy a otlačeniny na tváři, nejspíš si přilehla ruku, na které má náramek a ten se jí obtiskl na tvář.
"Spala jsem i lépe" přizná a dlouze si zívne.
"Můžu si ho chvíli vzít, pokud se chceš jít osprchovat a obléct" nabídnu se a přistoupím k ní. Ani nečekám na odpověď a malého si od ní vezmu.
Ema svěsí ruce a nechá je dopadnout na opěradla křesla. Zavře oči a povzdechne si.
Začnu s malým pohupovat ze strany na stranu a pomalu s ním chodit po místnosti. Na rozdíl od Isabel mu chození a houpání dělá dobře a většinou u toho usne, když byla malá Isabel, musel jsem s ní sedět na místě a plácat ji po zádíčkách.
"Děkuju Adame, nevím, co bych bez tebe dělala."
"Nemáš vůbec za co, navíc, o Dylana se starám rád, je to takový malý, roztomilý a neodbytný darebák, který nerad spí." Ema se mé poznámce zasměje a konečně se postaví z křesla. Přejde ke mě a políbí Dylana na čelíčko a s úsměvem, který mi věnuje, odejde do protější koupelny.
Po chvíli slyším zvuk vody, která teče ze sprchové hlavice.
Pokračuji v chození po místnosti a broukáním neurčité melodie, která mě zrovna napadla.
Zdá se, že to zabralo a Dylan po chvilce oddechuje. Opatrně ho uložím do postýlky, zapnu chůvičky a jednu vezmu s sebou a potichu opustím pokoj.
Zavřu opatrně dveře a opřu se o ně zády. Chvíli čekám, jestli se nevzbudí.
V tom z koupelny vyjde Ema, vysprchovaná, upravená a oblečená v čistém oblečení.
Nemůžu si pomoci a musím se na ní dívat. Poslední dny to dělám často, ale ne úmyslně, prostě si nemůžu pomoct.
"Spí?" Zeptá se šeptem a ukáže na dveře za mnou. Přikývnu a následuji jí do kuchyně v přízemí.
"Dáš si kávu?" Zeptám se. Přikývne a obejde mě, aby se dostala k ledničce. Zapnu kávovar a nastavím ho na dvě espresa.
Zatímco čekám na kávu až se udělá, pomáhám Emě a krájením ovoce.
Za posledních pár dní jsme si zvykli na denní rutinu.
Každé ráno děláme společně snídani, po tom, co uspíme Dylana. Chystáme svačinu Isabel do školy a připravujeme věci na oběd, aby toho Ema, po našem odchodu do školy a do práce, neměla hodně, když se musí starat o Dylana.
A i když je sobota, už jsme si na tento režim zvykli a ani dnes tomu není jinak.
Teda až na to, že o víkendech vařím já, když mám konečně čas. Ema se může věnovat Dylanovi a Isabel a já mám chvíli sám pro sebe v kuchyni.
Dneska jsme se rozhodli Isabel potěšit jejími oblíbenými lívanečky s borůvkovou polevou.
Takže zatímco Ema smaží lívance, já šlehám borůvky s cukrem a smetanou.
Snídaně je ve dvou hotová raz, dva. Ema se kolem mě prosmýkne a jde vzbudit Isabel na snídani, zatímco já připravím talíře na stůl a jídlo dám doprostřed stolu, společně s čerstvým pomerančovým džusem a dvěma espresy.
Nakonec vezmu příbory z příborníku a každému dám jednu vidličku a nůž.
Jako po každé vypadá snídaně i prostřený stůl úžasně.
Jsem rád, že se k nám Ema nastěhovala, nevím, jak bych to všechno zvládal sám, tu starost o Isabel, vaření, uklízení, nakupování, vyzvedávání Is ve škole, vozit jí na kroužky a chození do práce. 
I když Emě děkuji každý druhý den, stále mi to přijde málo.
"Dneska se zastaví na oběd mamka, chtěla nás pozvat, ale odmítla jsem, když už máme nakoupeno."
"Udělám porci navíc."
"Jsi úžasný," dá mi pusu na tvář a usadí se na své obvyklé místo.
Během toho se do kuchyně přiřítí Isabel a energeticky se posadí na židli, která pod ní vrzne, div se nepřevrátí.
"Nikdo ti to nesní" zavtipkuji. To už se, ale Isabel natahuje přes stůl a hází si na talíř hromadu lívanečků.
Posadím se také a pomůžu jí nalít džus z karafy do sklenice. Zatímco si lívance polévá borůvkovou polevu.
Kroutím u toho hlavou a koutkem oka si všímám, jak se Ema směje.
Jsem rád, že se znovu usmívá, posledních pár dní byla v ponuré náladě, hlavně po tom, co Denis zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Nejhorší, ale bylo, že jsme to museli vysvětlit Isabel, která se stále vyptávala, jak to mívají děti ve zvyku.
Odbít jí, tím že má Denis moc práce, nestačilo, protože není hloupá a všimla si, že se něco děje, tak jsme se jí snažili vysvětlit, že se Denis nevrátí a Ema bude s Dylanem žít tady s námi sama.
Isabel byla ráda, má Dylana ráda, jako vlastního brášku, ale i tak nemám to srdce jí říct, že se Ema jednou možná odstěhuje nebo se vrátí do Anglie, kde prožila po škole skoro celý svůj život až do teď.

Vím, že se mezi námi něco změnilo po porodu, ale snažím se tomu tématu vyhýbat, dokud si to s Denisem nevyřeší nadobro.
Nechci být nějaký hajzl, který Dylanovi vezme tátu a mámu si omotá kolem a už nikdy kvůli tomu neodejde z Česka.
Na to mám Emu až moc rád, takže dokud si to všechno nevyřeší nebudu se do ničeho míchat. Nemluvě o tom, že je to nejlepší kamarádka Veroniky, holky kterou stále miluji a vychovávám naši dceru, která ji je každým dnem víc a víc podobná.
"Nad čím dumáš?" Zeptá se mě Ema, po tom, co jsme dojedli a sklidili nádobí do myčky. Zůstali jsme stát v kuchyni, zatímco Isabel odběhla zpět do pokoje.
"Nad ničím," odbudu její otázku, a i když se tváří, že mi nevěří, dále se v tom nevrtá. Nevím, jestli je zrovna dneska ta správná doba na "náš rozhovor".