Neodcházej

13. Zase ve škole

"Tak jak se těšíš do školy?" popichuje mě Ema, která mě včera večer donutila, souhlasit s tím, že se tam vrátím. "Nemůžu se dočkat" protočím oči, do pusy si strčím poslední kousek toustu a zvednu se, abych se šla obléct. "No jo nebuď naštvaná, stejně by ses tam musela vrátit" zašklebí se na mě, když ji ukážu prostředníček.

"Tak honem holky, už jsme měli být na cestě" obě s Em se vyřítíme z jejího pokoje a seběhneme schody dolů do předsíně. "Máme všechno?" otáčí se dokola Ema a hledá klíče. "Tady" podám jí je z misky, která leží na botníku. "Dík" usměje se na mě. "Tak můžeme?" zeptá se její mamka. Obě přikývneme. "Tak běžte" popostrčí nás ze dveří a zamkne dveře.

Posadím se dozadu za řidiče, kde sedávám pokaždé, když někam jedeme s našima. Při vzpomínce na ně se mi sevře žaludek. "Asi budu zvracet" řeknu a Em mamka mi přibrzdí u krajnice. "Jsi v pohodě?" přiběhne ke mně má kamarádka a chytí mi vlasy. "Jo budu v pohod-" nedořeknu a začnu zvracet do příkopu u silnice. "No jo asi se malému nelíbí cestování" zasměje se, dál držíc mi vlasy. "Jste tam v pohodě?" vykoukne Emy mamka z okýnka. "Jo budeme, ale asi začneme zase chodit pěšky" řekne Em a já se konečně vzchopím na narovnání. "Tak můžeme jet?" zeptá se mě Em. Přikývnu a znovu si nastoupíme do auta.

"Hele neříkej, že by ses nesmála, kdybych zvracela u krajnice, kde každou chvíli projelo auto a koukalo se na nás" dostane další záchvat smíchu. "To není sranda" praštím ji do ramene. "Tak jdeme nebo se z tebe počůrám smíchy" znovu se rozesměje. "Hele přestaň narážet na mé těhotenství, nemůžu za to, že chodím pořád čůrat" přetáhnu ji znovu. "Tak promiň ty citlivko" tak tohle ji jednou vrátím i s úroky. Ví, že mám nálady, často brečím jen kvůli prkotinám, ale za to můžou ty hormony.

"Nemůžu jít do té třídy" řeknu Emě a chytím ji za rukáv mikiny. "Ale jo můžeš" chytí mě a táhne dovnitř. Vyvléknu se ji a zastavím se kousek od třídy se skříženýma rukama na prsou. "Jsem hnusná, tlustá a-a-" "Jsi pěkná a nejsi ještě tak tlustá" podívám se na ni nevěřícně. "Vážně nikdy bych ti nelhala, bude to v pohodě, jdeme." chytí mě za ruku a odvleče do třídy. Všechny pohledy sklouznou na mě a třídou se rozprostře ticho. "Já ti to říkala" šeptnu ji do ucha a nechám se odvléct k naší lavici.

"Nemáte nikdo nic na práci" sykne na celou třídu Ema. Všichni těkavě odvrátí pohled. "Ahoj, chyběla si nám tady" řekne Lukáš a Daniel s Lenkou jen přikyvují. "Já ti to říkala" šeptne Em a vítězně se usměje. "Proč si nebyla tak dlouho ve škole?" ptá se mě Daniel. "To je na delší vyprávění. Všichni kamarádi si vyměnění pohledy a znovu je nasměrují na mě. "Všechno vám to řeknu, ale až budeme někde sami" řeknu jim. "Dobrá" řeknou jednohlasně a se zvoněním odejdou do lavic. "Chyběla si nám tady" zopakuje ještě jednou Lenka při odchodu. Konečně si můžu oddechnout. Jsem ráda, že jsou mí kamarádi stále v pohodě a nemají mi nic za zlé. 

Při obědě si všichni v jídelně sedneme okolo kulatého stolu. "Nechcete někdo pudink?" ptá se nás Lukáš. "Já si ho vezmu, chceš jablko?" přikývne, vyměníme si pudink a jablko. "Jak to můžeš jíst?" zeptá se mě Lenka, která právě dorazila. Pokrčím rameny a pustím se do pudinku. Všichni se divně zakření, ale dál to nerozebírají. "Tak nám řekneš, co se stalo?" doléhá Daniel. "Nechte ji alespoň najíst" spraží je Ema pohledem. Všichni až na Lenku zvednou ruce v obraném gestu. Musím se tomu zasmát.

"Takže jste s Adamem v pohodě?" přikývnu a zakousnu se do mrkve, kterou mi nabídla Lenka. Děkovně se na ni podívám. "Vůbec to nevypadá, jako by jsi měla být v pátém měsíci" řekne Daniel a přejede si mě pohledem. "Taky jsem to říkala" přitaká mu Ema. "Adamovi jsem to řekla, když jsem byla v šestnáctém týdnu" řeknu, abych jim to objasnila. "Takže jsi právě v-" "V devatenáctém" doplním za Lukáše, který se to snažil vypočítat na prstech. "Na potrat jsem měla jít třináctého listopadu a už je pátého ledna" ten čas tak zatraceně letí. "Takže u Emy bydlíš už skoro dva měsíce" přitakám. "To je hrozné" zakroutí hlavou Daniel a Lukáš se k němu přidá.

"A jak to bude dál?" ptá se mě Lenka po cestě domů. "Dám dítě k adopci až se narodí a potom se budu věnovat znova škole" vylíčím jim svůj plán. "Myslíš, že to rodiče dovolí?" ptá se ustaraně Lukáš. "To nevím, ale když se o něho nebudu chtít starat, tak do toho rodiče nebudou mít co říct." myslím, doufám. "Jak na to reagoval Adam, když jsi mu řekla, že jsi na tom potratu nebyla" když se zamyslím byl úplně klidný. "Vzal to dobře"odpovím. "A souhlasil s adopcí?" vyzvídá dál Daniel. "Mluvili jsme spolu jen chvíli, k tomu jsme se ještě nedostali." všichni přikývnou. "Nechcete už změnit téma?" zeptá se Ema. Všichni přikývneme. "Kde je vlastně Denis?" zeptá se Lenka. "Řeší doma nějaké problémy s jeho otcem" řekne sklesle Ema. Pohladím ji po rameni a věnuje mi krátký úsměv.

Celou cestu už jsme rozebírali jen Adrianu a její trapné poznámky a nasmáli jsme se, když mi vyprávěli, jak ji Adam přede všemi ztrapnil, když jí řekl, že je to děvka a ať táhne k čertu. Podle všeho byl na zábavě a ona ho opila, aby se s ním mohla vyspat. On nevěděl, co dělá a ten den, co mi to šel říct se chtěl omluvit. "Nesnáším Adrianu" řeknu naštvaně. "To my všichni" řekne soucitně se mnou Lukáš.