Neodcházej

Neodpouštěj (10. kapitola)

10.kapitola

Malá Isabela dnes slaví své třetí narozeniny. Zdá se, že to uteklo jako voda, ale mě to mučí. Mučí mě to v tom nejhorším slova smyslu, protože den jejího narození, je den její smrti. Kdo chce něčí smrt? A k tomu ten den ještě slavit narozeniny. Zbožňuji svoji, naši dceru, ale tohle je silnější než já. Nedokážu se s tím smířit. Nikdy. Všichni, kdo přišli o někoho blízkého, říkají, že se s tím naučíme žít, že ta bolest přejde a mi jednoduše půjdeme dál. Ne každý to, ale zvládne. Hodně ztrát stojí i vlastní život. Což není můj případ, já chci žít. Chci být na tomto zpropadeným světě bez ní.

Narozeniny slavíme u mamky doma. Pozvala nás s tím, že doma není otec. O starost méně, udělá dort a připraví všechno okolo. Jenže to by nebyla Lucy, která i přes to musela upéct koláč, aby jsme nešli z prázdnou. "Tak jsem ho dala do trouby. Za chvíli bude hotový." Usmívala se na mě nadšeně a hrdě, že se ji to povedlo. Přitakal jsem ji a posadil se na postel. Protože jsem byl celou dobu v leže. "Pojď si ještě lehnout. Je brzo." Do těchto slov jsem si i zívl a přetočil na bok. "Mám v troubě těsto, takže ne." Hodila po mě nevinný úsměv a zmizela.

.......

"Kde jsi?" Křičela na mě Lucy, která už i s malou stály u branky. Já jen nepřítomně seděl. Tento den o tři roky dřív jsem tady byl s Veronikou. Nevím už, co jsme dělali, ale žila. Nic nenasvědčovalo tomu, že večer se něco stane a ona to nepřežije.

"Jestli budeš sedět v autě, tak si tam seď, ale já jdu s Isabel dovnitř ." Zhluboka jsem se nadechl a vystoupil z auta. Zavřel dveře a zamkl ho. "To ti to trvalo." Usmívala se, jako by tady bylo něco k smíchu. Jako by tento den byl jen oslava. Nechápe to, nechápe mě. Veronika ano, ta by si toho všimla hned. Šel jsem tedy za nimi, nepřítomně.

"To jsou mi, ale hosté" neboli mamky pozdrav, když mě vidí. "Ahoj, mami" políbil jsem ji na tvář a objal. Objetí stiskla silněji, ví proč vypadám, jak vypadám. Vzpomněla si nebo ani nezapomněla. Když se odtáhla věnovala mi soucitný pohled, ale vzápětí, jako by se to z ní vypařilo a usmála se. S úsměvem šla za svou vnučkou. Jak to dělá? Jak se může smát, jako by se právě nic nestalo. Možná to taky jednou zvládnu.

"Dort je v lednici, dárek jsem ji nechala v chodbě a balonky" mamka začala běhat po baráku a hledat všechny zapomenuté věci. "Klid mami, nespěcháme, můžeme to oslavit až déle." Uklidnil jsem ji, dnes nemám práci, jedna z výhod. I když možná bych v práci trochu zapomněl a druhý den už by mi bylo líp.

Posadil jsem se ke stolu v kuchyni. Mamka vázala balonky, zatímco Lucy zdobila nedokončený dort a cukrovala koláč. Malá Isabela si hrála s jedním z balonku. Běhala do obýváku a zase zpátky. Mamka ji ho připevnila na stužku, která ji zbyla z dárku. Snažila se, aby letěl za ní, ale když se zastavila on spadl na zem. No a tak se dál snažila, aby letěl a běhala sem a tam. Příští rok, koupím helium.

Touto kapitolou končí tento příběh, ale jak už jsem psala vyjde ještě pár kapitol, kde jen shrnu, co by se všechno odehrálo v budoucnu. Trochu ten příběh urychlím a vyjde asi ve dvou až třech kapitolách, které budou podstatně delší než tyto. Teda pokud o ně bude zájem, takže pište komentáře a pište, koho by jste v těch kapitolách chtěli nejvíce mít a já tam ty postavy nějak dám. Jinak budu ráda za hlasování.