Neodcházej

1. Těhotná?

Vyjdu z ordinace u gynekologa. Na mé tváři setrvává zděšený výraz už od doby, co mi zdělili, že čekám dítě. To není možné, vždyť beru prášky, nejsou sice stoprocentní, ale i tak je tu malá pravděpodobnost těhotenství. Zdá se mi, že jsem nemohla schytat horší životní zkušenost.

Nějakou tu dobu už s Adamem chodím a ublížil mi mockrát, ale tohle je moc už i na mě. Co když mě pošle do háje. Slovo miluji tě, je pro něj jako slovo nenávidím tě, byl by schopen to říkat hodně holkám i za mými zády.

Nějakým záhadným způsobem jsem se dostala až na autobusové nádraží. Stojím tu, jak přikovaná, hledím do prázdna a snažím se si vytřídit myšlenky. Z "transu" mě probral přijíždějící autobus.

Čekám, až se všichni lidi nacpou dovnitř, div se u toho neporazí. Zaplatím za sebe a jdu se posadit někam víc dozadu. Jedno volné místo vlevo ode mne, sednu si a z kabelky vytáhnu telefon. Zapnu si zvuky, které jsem si před tím vypnula, na šmátrám sluchátka a napojím je do mobilu. Nasadím si je do uší a zesílím písničky, tak aby přehlušili všechno okolo mě. Opřu se o okno a hledím ven a snažím se myslet na krásu přírody, než na vlastní problémy.

Do očí se mi hrnou slzy, ale nerozbrečím se. "Čekáte dítě" zní mi to v hlavě jako nějaká smyčka, nemůžu to z ní vyhnat. "To není možné" opakuji si pro sebe, tak potichu, jak jen je třeba, aby mě nikdo jiný neslyšel. Přece jen nechci, aby mě plný autobus slyšel nebo ještě hůř viděl, jak brečím a hroutím se.

Než se stačím zamyslet nad něčím jiným, autobus zastaví na mé zastávce. Bez vydání jediného slůvka vystoupím a rozejdu se domů, pořád mimo z té zprávy.

Po návratu domů, za sebou zavřu dveře, zuji si boty a odkopnu je na stranu. Bundu pověsím na háček. Rozhlédnu se okolo sebe a dojde mi, že tu ještě nikdo není. Žádné boty na zemi a ani bundy tu ještě nevisí.

Seberu si kabelku s věcmi a zamknu se v pokoji, sesunu se podél dveří na zem. Začnu brečet, jako by se hroutil svět. Vždyť taky jo, můj svět se hroutí a potáhne sebou všechny okolo. Spíše jen mě a Adama. Najednou mi to cvaklo "rodiče" vykřikla jsem a zabořila hlavu do kolen, stále brečíc.

Po nějaké té chvíli se rozhodnu z kabelky vytáhnu telefon a vyťukat Adamovo číslo. Chvíli na něj jen zírám. Tedy delší chvíli. Znovu se rozbrečím "tohle mu nemůžu udělat." Zhasnu ho a hodím někam do pryč. Rozbrečím se na novo s tím, že už nehodlám přestat. "Tohle je na mě moc" brečím, tak nahlas až mě z toho začíná bolet hlava.

Pomalu se začnu škrábat na nohy. Nejraději bych se šla někam opít, abych otupěla mozek a myšlenky, jenže to by bylo nezodpovědné. Nepamatuji si, kdy jsem přestala brečet, ani kdy jsem dorazila domů, ani kolik je hodin. Prostě jsem tu nějakou tu dobu zamčená a brečím. "Seber se už" řeknu si a už teď mokrým rukávem si otřu oči.

Zvednu telefon ze země, kam jsem ho předtím hodila je popraskaný sklíčko. Hned co ho zapnu obdržím zprávu od Adama. Bojím se ji otevřít, nechci se s ním vidět a už vůbec ne, když jsem v tomhle stavu. Než se sním uvidím, musím si to ještě jednou prověřit a celé promyslet.

Mobil hodím na postel, odemknu pokoj, aby to nebylo podezřelé a zamířím si to do koupelny. Na odličovací tampon nanesu trochu micelární vody a odlíčím si černé kruhy pod očima, které se mi tam vytvořili po pláči. Všechny tamponky hodím do koše vedle umyvadla. Ze skříně vytáhnu hřeben a pročísnu si vlasy rozcuchané od větru, který foukal venku cestou domů. Všechno vrátím na místo, kam to patří a vrátím se do pokoje.

Podle všeho se za pár minut vrátí rodiče z práce a já ještě neudělala nic užitečného, ani nic co mi zadala mamka udělat. Vysát a vytřít dům už stejně nestihnu, můžu jen doufat, že si toho nikdo nevšimne.

"Halo už jsme doma!" slyším mamku křičet z chodby. Telefon zasunu do zadní kapsy džínsů a vydám se je pozdravit. Přivřu za sebou dveře a rychlo chůzí se přemístím do chodby, kde postávají rodiče. "Ahoj" pozdravím je a obejmu mamku, která se chystá jít do kuchyně. "Krucinál nádobí" šeptnu nepatrně. "Co?" zeptá se nechápavě mamka, která se ode mne odtáhla. "Ale nic" řeknu a nechám ji projít okolo mě do kuchyně.

Pozdravím se ještě s tátou a vydám se za mamkou do kuchyně. "To si ze mě děláš srandu!?" řekne se zvýšeným hlasem a pohodí rukama na neumyté nádobí. "Já zapomněla" obhájím se, i když vím, že mi to nemá šanci projít. "Celý den jsi doma a nic neuděláš?" řekne s otazníkem na konci. "Neměla jsem čas, vrátila jsem se trochu později než jsem plánovala." zalžu a opřu se o kuchyňský stůl.

Nic nenamítá, ale kroutí hlavou. "Co se tady rozčilujete" vmísí se do toho táta, který se konečně převlékl do domácího. "Ale nic" řekneme jednohlasně a jdeme si každá svou cestou. Táta nad tím jen protočí očima a jde si do obýváku zapnout televizi, ve které dávají večerní zprávy.