HIS BROTHER [JBFF]

Prolog

Před dvanácti lety dříve...

"Alenka ani chvíli nemeškala a vskočila za ním, aniž jen zdaleka pomyslila, jak se kdy dostane ven." Její rty se leskly od čerstvě naneseného lesku na rty a pohybovaly se hebce a něžně přesně tak, jak ona potřebovala. Seděla na okraji postele a očima pečlivě prozkoumávala každé slovo v knížce tak, aby znělo krásně, jako si to spisovatelka při psaní vytoužila. Pozorovala jsem každičký její pohyb, ať už byl sebemenší.

"Králičí díra vedla z počátku přímo jako tunel a pak se zahnula dolů; Tak náhle, že než mohla Alenka uvážit, nemá-li zastavit, shledala , že padá do jakési velmi hluboké studny." Řekla a asi vteřinu váhala, jestli má pokračovat nebo ne. Nakonec se rozhodla pro druhou variantu a s vřelým úsměvem knížku zaklapla.

"Tak. Pro dnešek to stačí Bee." Odložila knížku na růžový lesklý konferenční stolek u mé postele a položila si svou sametově hebkou ruku na tu mou.

"Co když chci zjistit co se Alence stane dál?" Naléhala jsem a pozorovala jí jak si s úsměvem jazykem objela obvod rtů.

"Dozvíš se to zítra broučku. Ale teď už je čas jít spát a vydat se do dalšího, vlastního světa podobnému tomu Alečinému." Mrkla na mě s povytáhla mi peřinu blíž k bradě. Pohladila mě po vlasech a potom opět stáhla svoji ruku do svého klína.

"Vážně tam musíš jet?" Zeptala jsem se jí smutně a ona jen trochu cukla koutky.

"Jo musím Bee. Tvoje teta vydala novou knížku a chce abych jí pokřtila. Je to pro mne čest a proto tam taky musím. Byla by smutná kdybych nepřišla."  Řekla a já jen sklopila smutně pohled,

"Chci aby si byla se mnou." řekla jsem stále se smutným pohledem. Ona se ale zhluboka nadechla a zalapala po dechu.

"Bee já jsem pořad s tebou. Nikdy jsem tě neopustila a taky nikdy neopustím. Nikdy bych to neudělala Bee." Řekla trošku odsouzeným tónem v hlasu ale její slova stále neměnila mojí náladu. Byla jsem smutná že odchází.

"Bee já se vrátím za tři hodiny. Ani nebudeš vědět že jsem odešla. Budeš spát." Opět se krásně usmála. Odvrátila zrak k zemi a lehce se pousmála.

"Jednou Bee ti bude ležet celý svět u nohou. Bude to všechno tvoje. A ať už to bude v jakékoliv platformě tvůj svět tě bude milovat. Stejně jako říše divů milovala Alenku." Šeptla a v očích se jí leskly slzy.

"Mami ty brečíš?" Zeptala jsem se smutně. Nerada jí vidim brečet.

"Ne miláčku. Jen mě asi spadlo něco do očí." Uklidnila mě a znovu se krátce usmála.

"A nebo tu je někde cibule." Řekla jsem se smíchem. Taky se zasmála.

"Jo. Nebo tu máš cibuli a česnek aby si byla chráněná proti krvelačnými upíry." Řekla strašidelným hlasem a začala mě lochtat. Vyprskla jsem v neovladatelný výbuch smíchu a různě se pod jejíma rukama kroutila.

"Mám tě moc ráda včeličko." šeptla když skončila.

"Já tebe víc." Odpověděla jsem už klidně a ona se jen znovu usmála. Nahla se ke mě a dala mi jemnou pusu na čelo. Pohladila mě a zvedla se z postele.

"Dobrou Bee." Řekla a přešla ke dveřím kde položila ruku na vypínání světla.

"Dobrou." Opětovala jsem a v tu chvíli se světlo v pokoji zhaslo. Zavřela jsem oči a představovala si že jsem Alenka která se zvědavostí padá do říše která jí už teď leží u nohou. Zabralo to. Moje víčka se za chvíli slepili k sobě a já usnula...

Z pohledu Jenny (Maminky Bee)

Nasedla jsem do auta a v rychlosti se rozjela do knihkupectví. Nestíhala jsem. Bee si přála abych nepřestávala číst a to mě zdrželo. Jela jsem rychle potřebovala jsem tam být co nejrychleji. Najednou mi zazvonil telefon a já se podívala kdo to je.

Správkyně...

"Dobrý den. Děje se něco paní správkyně?" zeptala jsem se nevědomky.

"Ano děje, paní McKayová. Nesplatila jste nájem už na třetí výzvu. Obavám se že vás budu muset vyloučit ze smlouvy." Řekla a já si jen zoufale oddechla.

"Ne nedělejte to. Mám malou dceru, jsem sama, kam by jsme šly?" Zeptala jsem se smutně a zároveň se snažila věnovat cestě. Pak mi ale znovu začal zvonit mobil a byla to sestra která mi netrpělivě volala do hovoru s paní správkyní.

"Obávám se že to už není moje..."

"Počkejte vteřinku prosím." Řekla jsem a její hovor přidržela a zvedla ten od sestry.

"Jenny kde jsi?! Měla si tu být už před čtvrt hodinou!" jekla po mě Grace.

"Grace prosím uklidni se jsem tam za pět minut. Musela jsem uspat malou." Řekla jsem smutně.

Je toho na mě moc...

"Jenn nezajímá mě to. Měla si tu být a nejsi. Jako obvykle. Není na tebe spoleh. Buď tu budeš za pět minut a pokřtíš mi knihu, nebo přísahám že už mě neuvidíš!" Křikla a rozčíleně ukončila hovor. Jen jsem zhluboka vydechla a znovu to přepnula na paní správcovou.

"Paní McKayová nemůžete před problémy utíkat věčně. Jestli chcete mohu zavolat sociálku aby vaše dítě převzali a postarali se o něj až budete na ulici." Řekla a já myslela že se mi zastavilo srdce.

"Ne! Paní spravcová tohle nedělejte. Peníze vám pošlu jen mi nepřišla výplata. Já se zadlužím klidně v bance jen mi neberte malou. Prosím." Šeptla jsem smutně a z oka mi vytekla jedna slza.

"Je mi líto ale budu muset." Řekla tvrdě a já to v sobě už neudržela. Rozbrečela jsem se.

Sklopila jsem pohled a snažila se uklidnit. Ale pak když jsem se opět podívala na silnici bylo tam stádo divokých koz. Udělala jsem rychlí manévr a pokusila se kozám vyhnout. Jenže jsem to vytočila moc a sjela z cesty.

Pak už se jen vše zpomalilo a já jen viděla jak já a moje auto padá z útesu dolů. Nechtěla jsem to vidět. Proto jsem zavřela oči a myslela na Bee. Na to jak moc ji miluju a na to kolik krásných zážitku jsme prožili.

"Miluju tě včeličko." Šeptla jsem a z oka mi vypadla ještě jedna poslední slza. Auto pomalu dopadlo a já už neviděla nic jiného než tmu...

Tak je tu první kapitola. Snad se vám to bude líbit!

Miluju vás! 💓