Under The Light Sky

i'm home

Slunce mi svítilo na tvář a já stále seděla na zadních sedadlech a snažila se vydýchat ten zlý sen, protože pokud jsem měla řídit dalších několik hodin, bylo potřeba, abych se uklidnila, což se v této situaci zdálo nemožné, ale za následujících pár minut mě probral Bailey, který strašně žadonil, abych konečně otevřela dveře od mého auta a on si mohl odskočit, neboť jsem opravdu usla tak tvrdě, že mi ani nedošlo, jak můj pes trpěl bez možnosti si odskočit, proto nejspíš taky vystřelil z auta a hledal nejbližší trávník, kde si oddychne.

V ten moment jsem i já vyšla ven a pořádně se protáhla, protože mě ještě čekalo pár hodin, ale už teď byl cítit ten studený vzduch, který mířil ze severu, kam jsem s Baileyem mířila. Vypadalo to, že za chvíli budu muset zapnout i topení, neboť bylo uprostřed prosince a v Dakotě bývá hodně sněhu na zimu a i když jsem tam ještě nebyla, okolní státy také nebyly tak teplé jako mé rodné město, kde sníh skoro nikdy nedopadá. Bunda a zimní oblečení však bylo v obrovské cestovní tašce, kterou mi zabalila Becca, takže jsem nějak očekávala, že mi sbalila i jiné teplé oblečení, když sama věděla, kam mířím.

A když Bailey konečně přišel, oba jsme usedli na svá místa a já opět vyjela z odpočívárny a zařadila se do provozu dálnice. I přes to minimum spánku, které se mi dopřálo, já se cítila jako znovuzrozená a únava jako by byla ta tam. Se zbývajícím časem jsem si různě zpívala písničky, které mi náhodně hrály v autě a čas od času pokutovala po krajině, jak se mi před očima mění společně s podnebím. A jak jsem jela čím dál tím víc na sever, sněhu nabývalo a časem se z teplých států Ameriky stávalo chladné místo, kam by jste se neodvážili bez bundy. Sakra, že mě to donutilo i zapnout to topení, když jsme projížděli dalšími hranicemi, kde jsme už konečně byli na půdě Dakoty.

Byla to nesnesitelná a únavná cesta, kde jeden potřebuje spolujezdce, ale já to naštěstí zvládla a taky že jsem si oddechla, když mě čekala jen poslední zastávka, kde se Bailey hezky proběhne a já si jednou pro vždy sundám všechnu tu šarádu, jelikož jsem chtěla, abych na pozemek Moonových došla jako kultivovaný člověk, i když je může zaskočit můj dosavadní vzhled, protože nikdo z nich mě ještě neviděl jako potetovanou holku s rudými vlasy, která neví, kde jí hlava stojí. To ale nebyl problém, protože oni mě vždy přijali takovou, jaká jsem, i když jsem nebyla perfektní dcera, ani neteř, jakou by si kdo přál.

Ale čím víc jsem se blížila k tomu malému městečku, tím více mě popadala panika. A vzhledem k tomu, že se opět blížila tma, situace se ještě více zhoršila, neboť není dobré někoho posadit za volant, když má nervy na prasknutí. Nebylo to však tak hrozné, když jsem už nejela po dálnici a míjela všechna možná města. Ať už velká s moderní technikou a vysokými budovami po ta menší, kde si každý dělá, co chce. Kde, když si někdo prdne, nezahalíte to. A takové město bylo právě Mayville, kde žila celá má rodina. Tedy poblíž tomu městu, neboť jejich ranč byl dalších dvacet mil od veškeré civilizace, ale za to jim to vydělávalo dobré peníze, takže když potřebovali prodat suroviny, prostě nasedli do auta a zajeli do Mayville, kde se zná každý s každým.

Tato oblast byla plná různých farmářů. Řekli by jste, že jste se objevili na konci světa, ale přitom to tady je tak poklidné a živé. V létě, kdy bývají období sucha, jsou ty pláně, okolo kterých jsem projížděla tak krásné, jako byly právě teď pod vrstvou sněhu. Koně místních lidí na sobě měli teplé deky a jedli suché seno, které jim bylo dáno do výběhu, dobytek za tím plotem jen postával a sledoval okolí, zatímco také hodoval na suché trávě. Nejraději jsem sem však chodila v teplejším období, neboť v tu dobu se po výbězích proháněla i drobná mláďata, která si vždy každý s radostí pohladil.