Under The Light Sky

mood

Ve stanu jsem si sundala svůj dres do půlky těla a nad pasem si rukávy ovázala okolo pasu. Okamžitě jsem se koukla na svou paži a zhrozila se. Většinu kůže jsem měla potrhanou a prudce to krvácelo, zůstalo tam dokonce hodně štěrku, což způsobovalo tu větší bolest. Když jsem se zohýbala pro lékárničku, tak do stanu vtrhli Owen, Lucy, Nash, Becca, Nick a Fred. Owen prudce chytil moji ruku a já zakřičela: ,,Au, ty vole, Owene to bolí!"

,,To ti udělal ten sráč?" Byl sakra podrážděný. A já se nad jeho výrazem podivila. ,,Tak udělal?!" Zmáčkl mou ruku o to víc. A já k sobě tiskla víčka, sklopila jsem pohled a dokonce mi od té bolesti ukápla slza. Už tak to pálilo jako čert a on to zhoršoval.

,,Owene.." Zatahal ho za ramena Nash, ale ten blb mě nepouštěl a stále čekal na mou odpověď. ,,Owene, sakra pusť ji! Vždyť ji to bolí!" Zakřičel Nash už trochu agresivnějším hlasem. Owen se koukl, jak pláču a pustil mě. Věděla jsem, že měl své chvilky, kdy má deprese, je až moc šťastný a dokonce jsem ho viděla, jak je agresivní, ale nikdy si to nevybil na nás a už vůbec ne na mně. V životě by si to nedovolil, ale teď to bylo něco jiného.

,,Omlouvám se Bí já nech-" Nenechala jsem ho domluvit, protože jsem byla už tak dost vyčerpaná a potřebovala jsem si to okamžitě ošetřit.. Zvedla jsem svou zdravou ruku do vzduchu a tím ho utla.

,,Měli by jste jít. Já to tu zvládnu." Ta jednoduchá věta stačila k tomu, aby se na mě všichni jen zmateně koukli a mezi sebou si vyměnili nechápavé pohledy. Víc mě to nezajímalo a otočila jsem se k nim zády.

,,Bí.." Zašeptal Fred lítostně. Chtěl se starat. Byl takový vždy, ale já se teď nechtěla bavit. Nechtěla jsem už nic říkat, jediné, co jsem si přála bylo to, aby mě nechali samotnou.

,,Ne! Běžte!!" Rozhodila jsem rukama do vzduchu a zapomněla jsem na svůj hendikep... Hned jak jsem je opět dala podél těla, tak jsem pocítila tu bolest a znovu si ji pevně zmáčkla. Většina z nich si povzdechla, ale nakonec odešli.

Když jsem měla ovázanou ruku, tak jsem se rozhodla už konečně jet domů.. ,,Ach jo. Bailey jdeme!" A Bailey vstal, chvíli mi očichával mou ruku, ale pak pokračoval v cestě. Věrně mě následoval a neprotestoval. Bože, kéž by jsi byl člověk.. Ty by jsi byl tak vděčný za každou maličkost, že bych nevěděla, co si s tebou počít.. Řekla jsem si v duchu..

***
Potichu jsem vešla do domu, aby si mě táta nevšiml. Bylo půl dvanácté večer, takže jsem myslela, že všichni spí, ale pletla jsem se. Šeredně jsem se pletla, protože můj táta nikdy nespí. Ne, když jsem měla přijet ze závodů a říct mu můj výsledek, který i tak předem znal. Čekala jsem, že když se budu ještě cárat po městě do pozdních hodin, už tu nebude, ale protože je kvůli práce na nohách od rána do večera, myslela jsem si moc.

,,Bonnie?" Ozval se jeho hlas z obýváku. Kurva!! Asi mě slyšel, když jsem zavírala dveře. Povzdechla jsem si a šla s rukama na zády do obýváku. Byla to chabá zástěrka, ale já jiné nápady v tu chvíli opravdu neměla a musela jsem si vystačit s tady tím. To ti nevyjde ani kdyby byl táta sebeblbější. Řeklo mi mé svědomí nesměle.