Under The Light Sky

new dawn

"Jak jako že už nemůže! Vysvětli mi to!" slyšela jsem křik. Velmi rozzuřený křik, ale oči jsem neotevírala. Neměla jsem na to sílu a ani nervy.

"Jordane.. Má poraněnou míchu, roztříštěnou stehenní kost, silný otřes mozku a to nemluvím o její ruce, na které jí chybí kůže.." další mně známý a příjemný hlas se ozval. Snažila jsem se zorientovat a přizpůsobit se okolnímu světlu, abych konečně mohla ty své potůčky otevřít.

Fajn holka.. Zapoj všechny svaly, které v těch očích máš a otevři je!
Napomenulo mě mé svědomí, které bylo stejně zvědavě jako já. Chtěla jsem vědět, co se tam děje a to docílím jedině tak, že se prostě podívám.

Šlo to pomalu... Nejdřív jsem oči otevřela do miniaturních škvír a když mě oslnilo světlo ze slunečních paprsků, tak jsem je okamžitě zase zavřela. No tak.. Zvládla jsi i horší věci.. Otevření blbých očí pro tebe nemůže být tak hrozné! Už jsem říkala, jak moc miluji své podvědomí?

Nepovšimnutelně jsem se z hluboka nadechla a oči jsem dokořán otevřela. Sakra jak ten jas pálil! Ale upřímně? Bambilionkrát víc bolelo všechno ostatní nacházející se na mém těle. Jednoduše řečeno mě bolel celý člověk.

Rozhlížela jsem se po bílé místnosti, kterou narušovaly nějaké šmouhy, které jsem se snažila zaostřit. Ukázalo se, že ty šmouhy jsou mí nejbližší.. Vypadali unaveně a zničeně.. Minimálně deset jich tady bylo. Bylo až směsné, jak se tady mohli všichni namáčknout. Většina byla pohromadě a horlivě mezi sebou diskutovali a moc se u toho teda netvářili. Ovšem až na toho jednoho. Toho jediného, který se díval z okna a s nikým neudržoval oční kontakt. Výjimkou byla ta jasná obloha a svítící slunce.

"Bonnie.." zašeptal někdo vedle mě nevěřícně a najednou všechny pohledy padly na mě. Počínaje toho samotáře u okna. Se zarudlýma očima a s obrovskými pytli pod nimi se na mě díval Eric stále stojící u toho okna s rukama za zády. Bylo pro mě těžké se na něj dívat, protože co jsem si tak vybavovala, tak jsem to celé zavinila já. A to i nejspíš jeho dosavadní vzhled. Tudíž jsem svůj pohled přesměrovala na druhou stranu, odkud se ozval člověk, který mě jako první oslovil.

Sykla jsem bolestí, protože mě neskutečně píchlo za krkem. S přivřenými víčky jsem zaklonila hlavu, aby jsem se co nejvíce uvolnila a našla nějakou pohodlnou polohu. Nezdařilo se mi to však a frustrovaně opět otevřela oči a zahleděla se na strop nade mnou.

Měla jsem tolik otázek. Chtěla jsem se ptát. Ale mé hlasivky mi to z nějakého důvodu nedovolovaly. Cítila jsem se jako malé dítě, které nic nedokáže. "Emařko... Zlato moje.." doběhl ke mně táta a dřepl si k mému lůžku, aby mě mohl políbit na čelo. Viděla jsem, jak měl skleněné oči. Jako by potlačoval ty emoce, které měl v sobě. Táta ode mě nakonec ustoupil, aby mi dal prostor a znovu se postavil tam, kde byl doposud.

"Bonnie jsi v nemocnici.. Stabilizovali jsme tě a teď jsi na jednotce intenzivní péče.." začal mluvit někdo na levo ode mě. "Pamatuješ si něco z toho, co se stalo?" nic.. Neodpovídala jsem. Ani pohled jsem tomu muži nedala. Nebylo proč. Já si pamatovala každý ten zatracený moment, kdy jsem mohla připravit o život sebe i..

"Ten kluk.. K-kde je ten kluk?!" najednou jsem ignorovala všechnu tu bolest. Všechny protesty mého podvědomí, každou kost v mém těle, která mi říkala, ať to nedělám. Já se pomalu zvedala. Chtěla jsem vědět, co za škody jsem způsobila. Zapřela jsem se za bolavé lokty a pomalu vstávala.