Under The Light Sky

next level

Dny plynuly jako voda. Můj nejlepší přítel odjel několik tisíc mil ode mě a já strádala. Ale naštěstí tady byl jeho bratranec, který vždy zachránil situaci a dokázal mě rozveselit. Ale ty úsměvy vždycky poklesly, když přišel čas na můj trénink.

Že jsem se chlubila, že umím pohnout prsty? Teď bych se vysmála sama sobě, protože přes nekonečnou bolest celého mého těla jsem už dokázala s klidem napínat nohy, protože už nemám žádné zábrany. A to i na rukách. Všechno bylo osvobozeno od té sádry a nastalo období teroru. Protože s přibývající silou mých rukou, můj doktor usoudil, že bych je mohla trénovat na zapírání se o madla, aby jsem mohla když tak přidržet svou váhu, až budu poprvé stát.

A jak že se přesně cvičí síla na ruce? Ach, vždyť já nemám ani sílu to vyprávět. Ale spíše mám nahnáno a to na tu příšernost jen pomyslím. Protože když mluvím o bolesti, tak myslím tu intenzivní, která netrvá jen pět minut, ale další tři dny po tom. Já měla vždy jen to jediné štěstí, že můžu sedět na tom vozíčku a nabývat se jen rukami. Ale jejich neustálé zatěžování způsobuje to, že nemůžu dělat jiné činnosti, než je ten trénink. Možná to je dobře, protože já po něm ani ten mobilní telefon nezvednu.

Asi se do zdá jednoduché, když celou dobu sedím, ale ruce nemají volno ani na minutu. Dvě hodiny v kuse zvedání tří kilového závaží do obou dlaní s deseti minutovou přestávkou, aby jsem o dalších několik minut musela vydržet být lehce zavěšena za ruce po dobu dalších několika hodin. Naštěstí jsem měla podporu a vždy, když to vypadalo vážně, tak mě Theo přidržel. Šťastné dny byly tehdy, kdy tam chyběl doktor Sebastian. Protože to on byl strůjcem toho všeho a hlavním mučitelem. A když zrovna nemohl dorazit a zodpovědnost měl převzít můj přítel, tak mě nechával si odpočinout, protože si všímal, že na mě ten zatracený fyzioterapeut jde moc rychle a já nestíhám jeho tempo, protože je na mě ještě brzo..

A není to jen můj názor. Říká to i můj kamarád, Logan a dokonce i paní Whitová se za mě postavila, protože věděla, že jsem na pokraji svých sil. A Sebastian nemůže říct, že si toho taky nevšiml. Vždy řekne jen to, že i když to teď vypadá bídně, tak výsledky budou znát. Jako například, že budu mít lepší kondici, lehce mi naroste svalová hmota a to nejlepší nakonec...*představte si bubnování na bicí*.. Budu chodit!! Wow, Bonnie, to nikdo nečekal, nemám pravdu??

Ale abych se dostala do přítomnosti, stačí, abych řekla, že jsem ještě ani nevstala. Za chvíli se mělo obědvat a já neměla sílu na to se jen posadit. Přesně tak! Už si umím dokonce i sama sednout, ale v tomhle stavu to asi ani nebylo možné. A naštěstí dneska byl jeden z těch dní, kdy neměl můj doktůrek čas a já mohla spokojeně odpočívat. Tedy pokud by jsem neměla narušitele. Ten přízrak se tady objevoval vždy, jen aby zkontroloval, že jsem opravdu něco snědla. A já jej opakovaně zklamala, protože kdyby byla soutěž o vynikající jídlo, tak tohle by bylo samozřejmě na prvním místě. Od konce.

A s nechutí v obličeji jsem to sledovala, zatímco mě Theo pozoroval taktéž. Měl něco na srdíčku, nemusel ani mluvit, abych poznala, že mi chce každou chvílí vyhubovat za toto nezodpovědné chování vůči mému zdraví. "Nedívej se tak na mě." Požádala jsem ho. Ne vážně, byl to zatraceně intenzivní pohled na to, abych ho nijak nenapomenula. No ale jak jsem viděla, tak on si to náramně užíval. Nejspíš ho bavilo uvádět mě do rozpaků. Středem pozornosti jsem byla ovšem ráda, ale ne když mi mělo být vyčteno mé chování vůči okolí. Kecy, kecy, kecy. Zbytečná slova, které si mohou strčit, vy víte, kam.

"Počítám to, abys věděla." Huh? Co by měl počítat? Dny, jak dlouho tu jsem? Seznam kluků, kteří mě nechtějí? Ty praskliny na stěnách? Pokud ano, tak si asi budeme rozumět. Kolik jich tak může mít? Já zatím napočítala třista padesát osm. Nemůže napočítat víc. To je nemožné. "Bonnie!" Okřikl mě a já na něj opět pohlédla a pomalinku se vracela do světa živých. "Myslím tím, že sleduju, kolik jsi toho za poslední dva týdny nesnědla." Ruce překřížit na hrudi, narovnat se, nasadit autoritativní pohled, ať mám co nejvíc výčitek a hra o rozčilení Bonnie Moonové nechť započne. "Jíš jednu pětinu jídel, které jsou tady povinné." Bla, bla, bla. To jsem slyšela. Nesmyslné bláboly, kterými mě chtěl dostat do kolen. Ale bude potřebovat mnohem víc, aby mě skolil.