Under The Light Sky

in your eyes

Když se začínalo rozednívat už se mi trochu ty oči zavíraly, protože na takové náhlé světlo nebyly zvyklé, ale sama jsem si slíbila, že to musím vydržet alespoň do dnešního večera. V nejbližší době nebyly ani nutny přestávky pro tu bílou kouli chlupů, protože venku byl, když jsme vycházeli z nemocnice.

Za chvíli mě ale měly čekat první hranice a také má další etapa tohoto cestování. Nebála jsem se, že by mi nevzali ten pas a občanský průkaz, protože na zadním sedadle jsem měla všechno potřebné, abych vypadala úplně stejně jako na těch fotkách. Teď už pouze zbývalo sjet z dálnice a najít si nějaké pěkné místečko na zastavení, kde bych si mohla dát hnědé čočky, svázat své vlasy do menšího drdolu, aby se mi na hlavu vešla černá paruka se střihem nad ramena a nakonec dioptrické brýle. Ani to nemohli nějak poznat, protože ve skutečnosti bych brýle nosit měla, ale nikdy to nebylo tak urgentní a proto jsem to nahrazovala čočkami. Ale teď bylo nutno, abych si je sundala a vyměnila je za takové, které mění vaši originální barvu očí.

Naštěstí Baileyho jsem nějak předekorovat nemusela. Stačilo pouze sundat obojek a hurá do Nevady, kde si najdu nějakou další zastávku, kde to ze sebe zase všechno dostanu. Přede mnou ale bylo ještě dalších devatenáct hodin jízdy, což bylo pro mě dost vyčerpávající, protože já nebyla moc zvyklá na řízení auta. Motorky pro mě byly život, ale tohle bych na své krásce nezvládla. Co bych ale zase dala za to její vrnění pokaždé, když jsem na ni usedla. Ona jediná věděla, co její majitel potřeboval. Ale naneštěstí abych na sebe neukazovala ještě víc, než je nutno, musela zůstat doma a čekat na mě, až zase přijedu. A to jsem musela počítat s tím, že se na ni neprojedu ještě nějaký pátek, protože mi nikdo z našeho domu nedovolí odejít byť jen vyvenčit mého psa, který pro informaci stále spal.

A jak jsem mu to záviděla. Pořádný spánek jsem si nedopřála již několik týdnů, kvůli neustálým zvukům, které se odehrávaly na chodbách nemocnice, pípání monitorů a nebo v ruchu města. Teď to ale bylo každé projíždějící auto, které mě udržovalo v chodu, ale vyčerpání na mně muselo být znát, kdybych se teď na sebe podívala do zpětného zrcátka, určitě bych se vyděsila a nabourala. Ale to teď nebylo prioritou, když jsem zahlédla zajížďku na benzínovou pumpu, kde to mělo všechno začít.

,,Tak Bailey! Vstávej! Za chvíli tě stejně budu muset vyhnat z auta, aby ses mi nepodělal do čistého auta.." A on mě doopravdy poslechl, když se na tom křesle protáhl a s vrtícím ocasem si prohlížel okolí z okna. Taky hned potom, co zjistil, že se blížíme ke konci Kalifornie, zpanikařil a všechno jeho nadšení bylo to tam. Že byl vyděšený, se dalo čekat, protože my dva jsme nikdy nevytáhli paty ze států, tedy alespoň ne spolu. A teď, když máme být přes dva tisíce kilometrů daleko od našeho domova, to pro něj musela být jako bomba do hlavy, protože ten pes celý život tvrdnul na jednom místě, kde všechno znal. Tohle pro něj musel být úplně nový svět, i když jsme teprve jeli po dálnici, kde toho moc k vidění nebylo.

Ale když jsem zatočila k nejbližší zastávce a okamžitě ho pustila z auta, aby se proběhl a všechno pečlivě očuchal, jako by se z něj stal někdo jiný. Jakmile ucítil tu hromadu nových pachů, celý se rozzářil a nakonec zašel někam za tu hospodu, která byla součástí benzínové pumpy, kam jsem měla s plnou taškou namířeno, abych z těch záchodu, které tam měli, vyšla jako někdo úplně jiný.

Nenápadně jsem prošla okolo personálu, aby si nemysleli něco divného, že tam jsem přišla jako někdo takový a náhle to byl úplně někdo jiný, kdo vycházel z jejich záchodů.