Enlightenment✔️

1.

o tři měsíce později
POHLED SCARLETT/ MII

,,Mio!" zavolá na mě Tessa.
,,Jo?" otočím se na ní.
,,Co se to děje?" doběhne mě.
,,A co to máš na sobě?" prohlídne si mou černou neprůstřelou zbroj.
,,Zjistili jsme kde je odboj a potřebujeme do nového projektu subjekt B4." udělám si culík a dám se znovu do chůze.
,,Mio." snaží se mě zastavit Tessa ale já se už nezastavuju.

Sjedu výtahem a nastoupím do jednoho ze tří aut. Společně s několika vojáky dojedeme ke zdi do 10 minut. Pustí nás ven a hned za námi opět zavřou.

Jedeme po hlavní ulici, lidé nám uhýbají z cesty. Zastavíme, všichni vylezeme ven a vydáme se k domu.
Jeden z vojáků vykopne dveře a pár se jich nahrne dovnitř. Ozve se střelba a následuje ticho. Chvíli počkám, ale nic se nestane.

Zvednu ruku a naznačím ostatním, aby počkali na můj signál. Vejdu dovnitř pouze já, abych zhodnotila situaci.
Dole nikdo není, proto vyjdu nahoru, ale něco mi tu nesedí.
Mělo by tu být více lidí. Všichni by se nahoru nevešli.

Odjistím zbraň, vejdu do první místnosti. Jsou tu pouze čtyři lidé. Subjekt A2, A5, A7 a doktorka Mary Wrightová.
Všichni na mě míří zbraněmi. Ohlédnu se po zemi, všichni vojáci tu leží mrtví.
,,Zbraň." natáhne můj bratr ruku. Protočím očima, i když mi nevidí do obličeje. Zbraň zajistím a vtisknu mu ji do dlaně.
,,Řekni ostatním ať zůstanou venku a nevolají posily." promluví A5, udělám tak. Když však promluvím vymnění si mezi sebou pohled.
,,Helmu." kývne na mě A7. Zvednu ruce a helmu si sundám. Všichni do jednoho skloní zbraně a ztichnou. Jen na mě zírají.

,,Někdo vás varoval." dojde mi.
,,Co chce Zlosin s mojí sestrou?" zeptá se A5. Podívám se mu do očí. Pak do Minhových.
,,Takže tohle je ten, kterýho bych nenechala umřít?" nadhodím naši poslední konverzaci. Jen nad tím zvednu obočí a vrátím ohled na A5.
,,Tohle neskončilo, tvou sestru získáme podobrém nebo pozlém. Rozhodnutí je na vás." otočím se k odchodu.
,,Stůj!" vykřikne můj bratr a namíří na mě zbraň.
,,Prosím tě, Thomasi. Oba víme, že nevystřelíš." naposled se na něj podívám a sejdu schody dolů. Vyjdu ven.
,,Jdeme zpátky!" projdu kolem zbylých vojáků.
,,Ale.." začne jeden, já ho však umlčím svým pohledem. Na to už nic neřekne. Vrátíme se k autům a rozjedeme se zpět do centrály za zdí.
Vojáci se vydají na bezpečnostní testy. Jestli nemají virus, já se vydám do matčiné kanceláře.
,,Co se stalo, Mio!?" rozkřičí se na mě jen co vejdu.
,,To mi řekni ty. Věděli, že tam jdeme, B4 tam nebyla. Jen můj bratr a jeho dva kamarádíčci!" zastavím se před jejím stolem.
,,Kdo?" zvednu obočí.
,,O to tu nejde!" nechápu.
,,Mio, kdo?" ptá se dál.
,,A5 a A7." pomalu přikývne.
,,Zabili pět našich." konečně se usadím do křesel.
,,A my 50 jejich." připomene mi.
,,Někdo je musel varovat." připomenu ji. Jen přikývne.
,,Vědělo o tome jen pár lidí, důvěryhodných." stáhne na mě obočí.
,,Řekla jsi to někomu? Noahovi z laborky? Therese?" vyzvídá. Pootevřu ústa, jelikož jsem to řekla Tessa. Jediné ji.
,,Ne. Tessa mě zastavila na chodbě, ale neřekla jsem ji nic. Jen mi chtěla připomenout, že dnes bude zahajování léčení nových subjektů, kteří nejsou imuní." matka jen podezíravě přikývne.
,,Dobrá." mávne ke dveřím, že můžu odejít. Podívám se do kamery před její kamceláří. Je mi jasné, že mě bude nějakou chvíli pozorovat. Za kým půjdu, s kým se budu bavit. Bude se snažit zjistit jestli jsem ji řekla pravdu.
Já ji však znám, proto se vydám do svého pokoje, kde se převleču do bílích legínů a bílého trika.
Chvíli pracuji na testech, které budeme muset provést u nových přírůstků.

V 8 večer mi hodinky připomenou, že se musím vydat o patro výš.
Uložím svou práci, kterou zamknu a odhlásím se ze svého laptopu, který se uzamkne automaticky sám. Vyjdu na chodbu. Výtahem vyjedu o patro výš.
Dojdu do ordinace, kde leží 20 mladistvých. Kolem 16 let. Je tu Noah, Tessa, můj otec a má matka.

Nakonec nás Noah pošle všechny ven. Pozorujeme celý průběh přes sklo.
Jestli tento prototyp léku zabere se dozvíme až za 24 hodin, ale pokud by lék nefungoval. Dozvíme se to hned.

Sam začne postupně všem lék vstřikovat do žil. Nakonec se zastaví u stolu a kontroluje mozkovou aktivitu přes obrazovky.

,,Myslím, že by to doopravdy mohlo fungovat." vyjde ven Noah. Pousměju se.
,,Dobře, kdyby byla nějaká změna dej mi vědět." oznámí mu má matka. Pak vezme mého otce za plášť a odtáhne ho pryč.
,,Jak jsi daleko na projektu Enlightenment?" zeptá se ho, pak zajdou za roh a já víc neslyším.
,,Do kolika dneska děláš?" zeptám se Tessy. Podívá se na děcka za sklem.
,,Asi jsem právě skončila." usměje se na mě.
,,Pojď, chci ti něco ukázat." zvednu falešně koutky. Jen přikývne.
,,Kdyby něco, dej mi vědět." řekne směrem k Noahovi a poklepe na své chytré hodinky.

Dojdeme do mého pokoje a zavřu za námi dveře.
Bez zeptání ji odepnu hodinky, stejně tak svoje. Otevřu okno a položím je na parapet, následně ho zavřu.
,,Co děláš, Mio?" nechápe. Já se na ni však otočím.
,,Žádný kamery." rozhodím rukama po místnosti.
,,Žádný možný odposlouchávání." kývnu k hodinkám. Tessa jen přikývne.
,,Řekni mi pravdu, Tesso." začnu, ale ji okamžitě dojde na, co se chci zeptat.
,,Byla jsi to ty?" nemusím nutně zmiňovat téma, protože obě víme o čem je řeč.
,,Ano." odpoví po chvíli ticha. Zavřu oči a prohrábnu si vlasy.
,,Proč?" vyhledám její oči.
,,Proč jsi mě chránila?" zeptá se naoplátku ona mě. Stánnu obočí.
,,Před Avou, neřekla jsi jí to, jinak bych tu nestála." jen na ní zírám.
,,Protože.." nevím, jak tu větu doříct.
,,Protože mi věříš." doplní za mě. Zkousnu si ret a přikývnu.
,,Věř mi, že jsem k tomu měla důvod, M. Dej mi pár dní a všechno ti řeknu, proč jsem to udělala a další věci." povzdechnu si, ale nakonec přikývnu.
,,Tři dny, Tess. Odlítám pryč do pouště na tři dny. Až se vrátím, chci slyšet pravdu!" Tessa mi to odsouhlasí.
Obě si vezmeme zpět naše hodinky a Tessa odejde do svého pokoje. Zavrtím nad tím ještě jednou hlavou, pak se osprchuju a zalezu do postele.
Nastavím si budík na 7, zavřu oči a usnu. Zdá se mi však divný sen.

the dream/ flashback

,,Ty.. ty se se mnou rozcházíš?" všechna radost se mu vypaří z tváře. Cítím se zvláštně, nerozpoznám však jak.
,,Ano." vyslovím. Otočím se na odchod.
,,Scar, jestli teď odejdeš.. Odcházíš nadobro, já už takhle dál nemůžu! Jestli odejdeš je konec!" setřu si slzu a otočím se. Vím, že umírám, ale nevím proč. Nepamatuju si, co se stalo.
,,Není konec, Newte! Dostanu nás z Labyrintu, a pak už se nikdy neuvidíme." tentokrát odejdu.

the end of the dream