Enlightenment✔️

28.

,,Newte!" snažím se ho zastavit uprostřed chodby. On však pokračuje dál.
,,Newte." doběhnu ho. Zastaví se, ale nepodívá se na mě.
,,Scar, jen potřebuju chvíli." prohrábne si vlasy. Obejdu ho a postavím se před něj.
,,Ne." odpovím mu na to.
,,Ne?" uchechtne se a podívá se mi do očí.
,,Ne. Potřebuješ s někým mluvit. Potřebuješ to dostat ven." vysvětlím.
,,Scar..." začne, ale nic jiného neřekne.
,,Newte." čekám na zbytek.
,,Nemůžu.. nemůžu mluvit s tebou, protože vím, že tě nepřesvědčím, aby jsi to nedělala, protože pak by to musela udělat Addy nebo někdo jiný... A co když umře? Nikdy by jsi si to neodpustila. Neodpustila by jsi to mě." opře se o stěnu.
,,Nezvládnu to, Scar." odmlčí se.

,,Nemůžu o tebe přijít. Ne o TEBE." pokračuje po chvíli ticha.
,,Je to jak to je. Chci být sobeckej, chci aby jsi to nemusela být pokaždé ty, kdo se obětuje..." skočím mu do řeči.
,,Můžu to stihnout." povzbudím nás oba.
,,To nestačí. Můžeš, ale nemusíš. Nevíš to. Nemůžeš mi slíbit, že to stihneš. I tak já musím slíbit, že zničím Planitrans. Když ho zničím, budu s jistotou vědět, že jsem tě ztratil. Navždycky." vyhledá můj pohled.
,,Nemůžu projít planitransem a čekat na druhé straně s nadějí, že projdeš, a pak zničit jedinou věc, která tě může zachránit." povzdechne si.
,,Co když bude stačit vteřina? Dvě? Řekněme, že bomba dopadne do středu města, bude pár vteřin trvat než se dostane k tobě. Co když by to stačilo? Dvě vteřiny a ty by jsi prošla, protože co si budem, každá vteřina se počítá, ale já planitrans zavřu?" zeptá se mě.
,,Co by jsi udělala ty?" odlepí se od zdi a postaví se těsně přede mě.
,,Upřímně, co by jsi udělala ty kdyby jsi věděla, že to MOŽNÁ nestihnu?" zpříma mi hledí do očí.
,,Zůstala bych s tebou, i když bych věděla že umřu." odpovím upřímně jak po mě žádal.
,,I kdybych tě požádal, aby jsi prošla. Aby jsi přežila. Kvůli mě?" sklopím pohled.
,,Víš, co bych udělala." zavřu na moment oči, když si uvědomím, co budu muset udělat, aby Newt přežil. I kdyby já ne.
,,Běžela by jsi opačným směrem. Běžela by jsi za mnou." přikývnu.
,,Tak mi řekni jak můžeš očekávat, že udělám něco jinýho než ty?" pousměju se.
,,Doufat, že jsi chytřejší než já?" oba se uchechtneme, i když to není vtipné.
,,Scar, ztratil jsem tě hodněkrát. V Labyrintu, když jsi to nestihla včas? Když jsi umírala na Rmutí bodnutí a odstřihla mě? Když se tě Taylor pokusila zabít? Když se ti vrátili vzpomínky a myslela si, že je všechno tvoje vinna? Když tě vzal Zlosin? Když ti vymazali vzpomínky na mě? Myslíš, že to bylo lehký? Umíral jsem vevnitř. Pořád jsem však doufal, doufal, že to přežiješ, že se ke mě vrátíš. Tohle je však něco jiného. Nemůžu bez tebe žít, už ne. Tak moc tě miluju." dostane to ze sebe.
,,Navíc by jsi nebyla v téhle pozici, kdyby nebylo mě. Kdyby jsi mě nezachránila v první řadě, nikdy by tě neposlali do labyrintu. Nikdy by tě neposlali do pouště. Nikdy by jsi se nedostala do téhle pozice." zavrtím na to hlavou.
,,Viděl jsi, co bych byla kdybych zůstala u Zlosinu." on na to jen zavrtí hlavou.
,,Pořád by jsi měla vzpomínky na nás před labyrintem. Když jsme byli děti." připomene mi.
,,I kdyby, vy by jste nejspíš nikdy nepřišli, co je projekt Enlightenment. Nikdy by jste se nedostali do bezpečí. Nikdy by jste neměli klid. A i kdyby ano. Myslíš si, že bych vám nepomohla ze vnitř? Nejspíš bych byla jediná kdo by znal ten kód, vy by jste přišli za mnou, nebo já za váma. Myslím, že tohle je můj osud. I kdyby se stalo cokoliv, pořád bych skončila tam, kde jsem teď." pousměju se na něj.
,,Víš, že mám pravdu. Hluboko uvnitř to víš." prohrábnu mu vlasy.
,,A potřebuju vědět, že projdeš i když to nestihnu. Potřebuju aby jsi přežil, Newte. Aby přežili ostatní." spustím ruku zpátky podél mého těla. Newt neodpoví, místo toho mě obejme v pase, přitáhne si mě blíž a políbí mě. Dlouze.
,,Víš, že to nemůžu udělat." řekne, když se oddálí. Poté odejde pryč.

Zavřu oči a povdechnu si. Přála jsem si, aby odpověděl jinak.

Rozejdu se zpět do jídelny. Nikdo se na nic neptá.
,,Addy?" dojdu k ní a kývnu ať jde se mnou. Na nic se neptá a následuje mě na chodbu.
,,Potřebuju od tebe laskavost. Velkou." zvedne obočí.
,,O co jde?" rozhlédnu se kolem.
,,Tady ne." jen přikývne a vydáme se do volné místnosti.
,,Newt beze mě neprojde." řeknu narovinu.
,,Když to nestihnu, potřebuju aby jsi ho uspala a poslala ho skrz. Musím vědět, že to přežije." vysvětlím ji.
,,Bude tě nenávidět." odpoví jen.
,,Ale bude naživu." připomenu.
,,Dobře, udělám to." slíbí.
,,Budeme doufat, že k tomu nedojde." shrne nakonec.
,,Jo." prohrábnu si vlasy.

,,Máš tady papír a tušku?" zeptám se nakonec. Jen přikývne. Dojde ke stolu a vytáhne z něj věci, o které jsem ji požádala.
,,Díky." podá mi je, usednu ke stolu.
,,Za chvíli v ustřední místnosti." řekne a nechá mě samotnout, jelikož je nejspíš došlo, co se chystám psát.
,,Hned tam budu." přikývnu.

Skloním hlavu na bílý papír. Vezmu do ruky tušku, chvíli mi však trvá než se dám do psaní. Ukápne mi z oka slza.

Newte,
jestli tohle čteš, znamená to, že jsem to nestihla...