Enlightenment✔️

24.

Odemknu si pouta. Nehnu se však ani o píď.
Opřu se do židle a zadívám se na strop.
***

Nevím kolik času uplyne, když se dveře znovu otevřou.
Podívám se na dotyčného, ale nepoznám ho.
,,Kdo jsi?" zeptám se. On však na mě namíří zbraní.
,,Vstávej!" pokyne mi. Udělám tak, dojdu k němu. On mě chytne za paží a stále s namířenou zbraní vyjdeme ven.

,,Kiera Peige, jak jste chtěla." zastavíme se před dívkou v mém věku. Ostatní stojí okolo, pár dalších neznámých na ně míří zbraněmi.
,,Scarlett." opravím ho.

Prohlédnu si dívku, není mi však od pohledu známá.
,,A ty jsi?" nechápu, co jsem zaspala.
,,Addy." moje obočí vyletí někam do vzduchu.
,,Podle tvé reakce je mi jasné, že víš kdo jsem." pousměje se a pokyne mladíkovi, aby na mě přestal mířit zbraní.
,,Řekni mi, Scarlett, kterej z nich je tvůj bratr?" poohlédne na kluky po mé pravé straně.

,,Nic neříkej!" ozvu se Thomasovi telepaticky.

,,Tak?" udělá ke mě krok blíž, Addy.
,,Co chceš?" zeptám se napřímo. Opět se jen usměje.
,,Stejná jako si tě pamatuju."
,,Vtipný, já si tě totiž vůbec nepamatuju." usměju se na ní ironicky nazpět.
,,Slyšela jsem, že si Zlosin pěkně pohrál s tvými vzpomínkami." obejde mě kolem dokola.
,,Ale zpátky k věci! Kterej z nich je Stephan? Nebo Thomas jak si teď říká?" připomene svoj otázku.

,,A ty jsi kdo?" zeptá se Newt. Addison se na něj podívá.
,,Addison, ale myslím, že mě všichni budete znát pod jménem Mia. Mia Peige." představí se konečně všem.
,,Scarlett je moje mladší sestra a Thomas moje dvojče." vysvětlí. Obejme mě jendou rukou kolem ramen a natočí mě čelem k ostatním.
,,Tak kterej?" podívá se znovu na mě. Já však jen zavrtím hlavou.
,,Fajn, když to nejde po dobrým!" natáhne ruku k jednomu z jejich, který ji podá zbraň. Nabije ji a přiloží mi ji zboku k hlavě.
,,Nezabiješ mě." uchechtnu se. Chvíli mě pozoruje, nakonec však zbraň skloní k zemi.
,,Protože jsme rodina?" taky se uchechtne.
,,Ne, protože potřebuješ ten kód." podívám se jí do očí.

Odmlčí se, ví že jsem ji prokoukla.

,,Odveďte ji!" přikyne stejnému mladíkovi, který mě sem přivedl.
,,Scar!" udělá krok v před Newt. Otočím se na něj.
,,A ty tři taky!" kývne směrem k Newtovi, Tomovi a Minhovi.

Vyvedou mě jako první, takže nevím, co se stalo dál.
Posadí mě do vozu a navlečou mi přes hlavu černej pytel, takže nic nevidím.
O pár minut na to, ke mě dozadu přihodí i kluky.
Rozjedeme se. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu.

Někdo mě chytne za ruku, automaticky chci ucuknout, ale pak mi dojde, že je to Newt. Lehce si oddechnu, ale stále nemám páru o tom kam nás Addison bere.

***

Auto konečně zastaví, dveře na mé straně se otevřou a někdo mě surově vytáhne ven.
Sundá mi černej pytel, rozkoukám se kolem. Samý písek. Jsme uprostřed ničeho.

,,Kde to frase jsme!?" dožaduju se od Addison. Ta pouze vytáhne jehlu a vpíchne mi ji do krku, do vteřiny omdlím.

***

Otevřu oči, jsem v tmavé místnosti bez oken. Ležím na posteli, ale absolutně nevím, co se děje.
,,Halo?" ozvu se do tmy. Nikdo se však neozve.

Čekám ve tmě dalších několik hodin, když se dveře konečně otevřou a dovnitř vpluje světlo.

Opět mě někdo popadne za paži a vytáhne mě na nohy, vyjdeme ven. Rozhlédnu se kolem. Absolutně nemám tušení, kde to jsme.
,,Kde jsme?" otážu se mladíka, který však ani nepípne celou cestu.

Zastavíme se před dveřmi a vejdeme dovnitř.
Posadí mě na židli uprostřed místnosti a připoutá mi k ní všechyn končetiny. Poté opět odejde.

Ocitnu se opět sama, ale na nadlouho.

,,Scarlett." vejde dovnitř Addy.
,,Addison." oplatím ji.
,,Měla jsi pravdu, chci ten kód, ale taky vím, že mi ho nedáš. I kdybych tě mučila. I kdybych mučila Newta. Nebo tvého nejlepšího kamarádíčka. Nebo našeho bratra. Proto jsem se rozhodla pro jiný přístup." vysvětlí mi.
,,A to?" zeptám se. Napřáhne ruce vpřed, z jejich dlaní vyletí černý kouř směrem ke mě, ale vyhne se mi jako Placer rmutovi.

Pootevřu ústa.
,,Co to je? O co se snažíš?" nechápu.
,,Rozhodla jsem se, že když ti řeknu pravdu, možná mi ten kód dáš dobrovolně, možná se k nám i přidáš." vysvětlil své chování.
,,Co to bylo?" stále nechápu.
,,Erupce. Ten smrtící vir." opře se o stěnu přede mnou.
,,Jakto, že ještě žiješ? Myslela jsme, že ho z tebe Zlosin dostal, když jsi přežila až dodnes!" nechápu, jen zavrtí hlavou.
,,Ne, Zlosin se o to snažil, ale když ho blíže prozkoumali, rozhodli se ze mě udělat zbraň. Z nás obou." já však na to jen zavrtím hlavou.
,,Já jsem imuní." Addy na to jen zavrtí hlavou.
,,Ano ale i ne, tvoje tělo, tvoje buňky, můj vir zabíjí. Thomas, Minho ti jsou imuní. Ty můžeš být stejně smrtelná jako já." zavrtím nad ní hlavou.
,,Když se tvoje buňky dostanou do těla neimuního, tak je to zabije. Viděla jsem to, když jsme byli děti." dál vrtím hlavou.
,,A co Newt? Brenda? Ani jeden nebyl imuní a teď jsou." bráním se.
,,Sice nevím okolnosti, ale nech mě hádat. Oba byli neimuní, dostali erupci a až potom jsi je zachránila..?" stáhnu obočí a přikývnu.
,,Měli v sobě vir, tvoje buňky ho zabili a stali se odolnými, ne imuními." opět zavrtím hlavou.
,,Já vir nemám a žiju, jaktože mě ty moje buňky nezabily?" popírám dál.
,,Jaktože mě doteď erupce nezabila? Narodili jsme se tak, naše tělo není stejné jako jejich." zavřu oči a vrtím hlavou.

,,Když jsi byla malá, vir tě zabíjel, musí v tom být ještě něco jiného!" zvednu k ní opět hlavu.
,,Správně, když jsem byla malá. Moje tělo nebylo dostatečně vyvinuté! Tvoje buňky mě viru na nějaký čas zbavili, ale pak se znovu začal tvořit, to jsem však byla zase starší a moje tělo si s ním už dokázalo poradit." odpoví mi.
,,Myslím, že pro dnešek toho bylo dost. Budeme pokračovat zítra!" vytřeštím na ní oči.
,,Toho je víc?" uchechtne se a přikývne.
,,O dost víc!" a vyjde z místnosti.