Lost Boys |FF One Direction cz|

-Nightmare-

Vím, že mi to trvalo a omlouvám se, ale jako omluvu vám přináším ultra mega dlouhou kapitolku! Snad se bude líbit! :D

Věnováno Themii, která mě vytáhla z "nepsací" nálady a jen díky ní je kapitolka už dnes!

Jednu věc už vím, nesnáším nakupování.  

Ztěžka dosednu na koženou pohovku a hlavu si opřu o opěrku. Celé tělo mě bolí, můj žaludek už se nějakou chvíli hlásí o svůj pravidelný přísun jídla, který jsem mu kvůli dvou hodinovému sezení u kadeřnice odepřela a mé nohy jsou v jednom ohni.  

Další věc, kterou nesnáším, podpatky. 

Můj seznam věci, které mám a nemám ráda, se začal pozvolna zaplňovat. Bylo zvláštní poznávat samu sebe a ačkoli jsem se urputně snažila, nedokázala jsem se zbavit pochybností, jsem-li to skutečně já?  

Ed na mé otázky typu, zdali jsem měla radši modrou, nebo růžovou barvu, jestli jsem pila dietní nebo obyčejnou kolu či dávám-li přednost psům nebo kočkám nedokázal odpověď, prý jsme se o takových věcech nikdy nebavili.  

Lež.  

Vím, že mi lže, ne snad v tom, že bychom taková témata neprobírali, to ne, lže ve všem. Vidím mu to v očích, buď je opravdu mizerný lhář, nebo mám radar na podvodníky, těžko říci.  

Necítím se bezpečně, nepatřím sem. 

"Užili jste si nakupování?" Vzhlédnu a věnuji Liv nejistý úsměv. "Ano, ale není to nic pro mě." Pokrčím rameny. Chápavě přikývne a posadí se vedle mě. "Všechno v pořádku? Je ti dobře?" Povytáhnu obočí a přikývnu. "Proč se ptáš?" Věnuje mi zářivý úsměv. "Jen se ujišťuji, že ti nic nechybí. Co tvá paměť?" Povzdechnu. "Nic." Zavrtím hlavou. "To nevadí, možná je to tak lepší."  

Lepší pro koho? Proběhne mi hlavou, ale mlčím.  

"Pokud dovolíš, půjčím si na chvíli Eda, musíme něco vyřešit. Zvládneš to tu?" Přikývnu a sleduji, jak Liv s Edem za zády mizí v patře, má chvíle nastala.  

Nacházíme se v centru New Yorku v jednom z obytných mrakodrapů, který slouží Olivii jako její hlavní základna. Ve spodních patrech má jakési kanceláře, zatímco v nejvyšších patrech se rozkládá byt. Není zde moc míst, kam by mohla ukrýt vězně, přesto mám před sebou nesnadný úkol.  

Trpělivě otvírám postupně všechny dveře, na které narazím a prohledávám místnosti, rozkládající se za nimi. Všechno se zdá obyčejné, nikde ani stopy po neznámé dívce. Pohlcuje mě zoufalství, co jsem si myslela? Že ji najdu ubytovanou v jednom z pokojů pro hosty a nerušeně si s ní popovídám o tom, kdo je a co má společného s mojí minulostí?!   

Mé pátrání končí tam, kde začalo, v obýváku. Byla jsem vždy tak naivní? Copak jsem opravdu očekávala, že mi budou servírovat všechno na stříbrném podnose rovnou pod nos? Jestli jo, pak je nejvyšší čas s tím seknout.  
Výtah jakoby se rozhodl mi můj plán ztížit jak jen to bude možné. "Proboha dělej." Zamumlám nedočkavě a opětovným stisknutým tlačítka se snažím přivolat výtah. Při pátrání v bytě jsem se setkala s neúspěchem, přirozeně. Kdo by taky skrýval vězně u sebe doma, že? Zbývalo jediné, prozkoumat celou budovu. Slabé cinknutí mi oznámí, že výtah se konečně rozhodl spolupracovat, což mi na tváři vykouzlí nepatrný úsměv. Vstoupím do  kabiny a pohlédnu na hromadu čudlíků s čísly pater. "No sakra." Vydechnu krapet vyděšeně a po delším váhání se nakonec rozhodnu vzít to odspoda.  

Sklep se zdá jako vhodnější místo pro ukrýt pravděpodobně fyzicky mučené osoby. Při pomyšlení, co všechno zde mohu najít mě nepatrně zamrazí, ale statečně pokračuji dál úzkou chodbou, lemovanou železnými dveřmi. Jediné, co tu schází je puch plísně a hniloby, veškerá ostatní kritéria pro hororově děsivý sklep toto místo splňuje. Tedy alespoň myslím, žádný z hororů, který jsem kdy viděla, si samozřejmě nepamatuji. Je to frustrující, nic nevědět a všechno znovu poznávat, mám pocit, jako bych byla malé dítě a učila se zavazovat si tkaničky u bot.