Lost Boys |FF One Direction cz|

-After-

S dením zpožděním přidávám další kapitolku, která by měla více objasnit dění předchozích kapitol, kdyby bylo cokoli nejasné, což je samozřejmě možné, stačí napsat do komentů, na všechny otázky ráda odpovím :3 :3 :)

Cítím pach plísně a vlhka, pohlcující skladní prostory podzemního skladiště, jehož halami se rozléhá každičký zvuk, nahánějící mi husí kůži.  

Je to už pár dní, kdy jsem naposledy viděla slunce. Nevycházela jsem z temných, rozlehlých hal skladiště a většinu dne jen nečině bloumala chodbami, snažící se zapamatovat si každičkou část zchátralého bludiště. Nic víc jsem dělat nemohla. Zayn po mě zoufale pátral, jako smyslů zbavený prolézal každičký kout a nemilosrdně odpravil každého, kdo nebyl schopen odpovědět na jeho otázky. V bezpečí jsem byla jedině pod zemí, skryta před zraky všech nežádoucích lidí.  

Všechno se bortilo jako domeček z karet, jako řada dominových kostek. Stačil jeden chybný krok, jediné škobrtnutí a všechno šlo k zemi.  

Niall s Louisem se po událostech předešlých dnů stali číslem jedna na Zaynově listině smrti a na jejich hlavy byla vypsaná nemalá odměna v podobě deseti milionů dolarů. Stala se z nich lovná zvěř. Nesměli ani vystrčit nos z podzemních skladišť, aby o něj, společně s hlavou, nepřišli. Tam venku vládl chaos, válka, kterou rozpoutal Zayn svojí nepříčetností, zapříčiněnou mým zmizení. Ze všeho podezíral Ashtona a jeho lidi padali k zemi s kulkou v hlavě jeden po druhém. Nic ho nedokázalo zastavit, byl jako šílený.  

Harryho jsem neviděla ode dne, kdy souhlasil, že se vloupe do Zaynova trezoru. Z vily jsme před pěti dny odjeli bez něj a od té chvíle se s ním nedokázali spojit. Jeho mobil byl nedostupný a Lucy s Annou po něm nenašli ani jedinou stopu, jako by se po něm slehla zem. Modlila jsem se za jeho život a doufala, že je v bezpečí a co nejdále od všeho, co jsem svojí hloupostí způsobila.  

Snažila jsem se hrát si na někoho, kým nejsem. Snažila jsem se předčít ty, jež ve světě zločinu žili mnohem déle, než já a má domýšlivost mě stála mou svobodu a především, svobodu mých přátel.  

"Do prdele já se na to..." Vzhlédnu od obrazovky svého notebooku a věnuji Louisovi pohoršený pohled. Povzdechne a omluvně se usměje. "Promiň, jen už mi to leze na mozek." Hřbetem ruky si promne zarudlé oči a potlačí zívnutí. "Nech to být Lousi." Zašeptám. "Ne." Zavrtí odmítavě hlavou. "Už jsme tak blízko, nevzdám to." Namítne tvrdohlavě. "I když prolomíš ochranu, dostaneš se k mailům a vystopuješ díky tomu Bosse, bude nám to k ničemu. Nic teď nezmůžeme." Ví, že mám pravdu, ale jeho mužská hrdost mu zkrátka nedovoluje to přiznat. "Fajn, dělej jak myslíš." Zamumlám poraženě a sklopím pohled zpět k novinovému článku, pojednávajícím o brutální vraždě několika dealerů a bezvýznamných zlodějíčků, jejichž těla byla po dnešní noci nalezena.  

"Nechci rýpat, ale tohle jsme kurva nedomysleli!" Přišourá se ke mně Niall, nabalený mnoha vrstvách, snažící se tak chránit před zimou, která ve skladišti vládla. Unaveně se svalí na starou pohovku vedle mě a hlavu nechá klesnout na mé rameno. "Ještě pár dní a zešílím z toho." Zamručí. "Dejte mi čas, tohle je jen přechodná skrýš." Uklidňuje ho Louis. "Mám tomu rozumět tak, že tu nezůstaneme napořád?" Zpozorní promrzlý Niall. "Ne, nemáme možnost dát to tu do kupy, co nejdřív se přesuneme na bezpečnější a především pohodlnější místo." Slíbí. "Že o tom nic nevím." Povytáhnu obočí. "Promiň, ale poslední dobou jsi nebyla zrovna komunikativní." Namítne a svraští obočí, mračící se na obrazovku jednoho z mnoha svých laptopů, které má rozestavěné kolem sebe na několika dřevěných bednách.  

"Kde jste kdo, záchrana je tu!" Rozlehne se halou Lucyin hlas. Niall je v tu chvíli na nohou a pospíchá ji naproti. "Jídlo!" Vykřikne radostně a nadšeně Lucy obejme, zdvíhající její drobné tělo do vzduchu. "Ji úžasná!" Letmo ji líbne na tvář a se sáčkem čínského jídla se vrací ke mně na pohovku. "A já jsem vzduch?" Vynoří se zpoza Lucy Anna, na tváři ublížený pohled, který zmizí ve chvíli, kdy ji Louis obdaří jedním ze svých sladkých úsměvů. "Bez vzduchu by nikdo z nás nežil." Mrkne na ni, což způsobí Anniny červenající tváře. Musela bych být slepá, abych opomněla sympatie, vznikající mezi těmi dvěma.  

"Aashton je někde zalezlej. Jeho tatík zuří, ale neopovažuje se zakročit, Zayn je teď pravděpodobně nejmocnějším člověkem New Yorského podsvětí. Není nikdo, kdo by se mu postavil, nebo se mu snad snažil bránit v jeho řádění. Všichni mu jdou z cesty a dobře dělají." Obeznámí nás Lucy se situací, vládnoucí na povrchu. "Není nejmocnější." Zamumlám s plnou pusou nudlí, po uši zachumlaná v dece. "Máš na mysli Bosse?" Hádá Anna a odpovědí ji je mé krátké přikývnutí. "Po něm není ani slechu." Odfrkne si. "Asi má jen plnou hubu keců a skutek utek." Pokrčí rameny. Nechám ji při její domněnce, ale v hloubi duše moc dobře vím, že tomu tak není. Boss je chytrý, chytřejší než mi všichni, nestáhl se jen tak pro nic, ne, měl k tomu svůj důvod. Možná vyčkával na správný okamžik, kdy udeřit, nebo jen z povzdáli sledoval průběh událostí a nenápadně posunoval své figurky na šachovnici správným, pro něj výhodným směrem.  

"Co bude dál?" Vysloví Lucy otázku, na kterou neznám odpověď, Netuším, co dělat, kam jít, jak nás ochránit. Byla to má povinnost a já ji nebyla schopná dostát.  

"Možná bychom..." Louisova slova jsou přerušena hlasitou ránou, vycházející z hlavní, vchodové chodby. Všichni jsme v tu chvíli na nohou. Louis zakryje Annu svým tělem a sáhne po stříbrné Ak40, odložené na jedné z dřevěných beden. Niall stane Lucy po boku, všechny smysly v pohotovosti, ruku se zbraní spuštěnou podél těla. Kupodivu i mé instinkty velí bojuj, nikoli utíkej a sáhnu po zbrani, která se stala mým nerozlučným společníkem. Jakmile ale zahlédnu vysokou postavu a rozpustilé kudrlinky, pistole v mých rukou pro mě přestává být podstatná.  

"Harry!" Vykřiknu nevěřícně. Mé nohy se dají automaticky do pohybu a mé tělo touží po jediném, být v jeho náruči a moci ho obejmout, ujistit se, že je skutečný a že je v pořádku. Zbývá jen posledních pár kroků, které nakonec nejsme schopná překonat.  

Zůstanu stát v němém úžasu, hledící na osobu, klečící u jeho nohou. Ruce má svázané za zády, oblečení má špinavé a jeho tvář hyzdí mnoho šrámu a modřin. "CO jsi to udělal?" Vydechnu vyděšeně a s neskrývaným strachem pohlédnu do dvou smaragdových kukadel.  

"Já musel." Zašeptá. "Nedovolím, aby ti ublížil a přesně to by udělal." Mlčky hledím do jeho tváře. Nemůžu ho za jeho čin nenávidět, nejde to. Hřbetem ruky si utřu uslzené oči a konečně překonám vzdálenost, která nás od sebe dělí. 

Tak kohopak nám Harry "přitáhl"?