Lost Boys |FF One Direction cz|

-Trying to find, but not-

Uplynula celá věčnos a já se konečně poprala s kapitolkou, snad si ji užijete :D

Tři dny, to je dvaasedmdesát hodiny, během kterých jsem nezamhouřila oči, téměř nejedla a přežívala jen na odporné, rozpustné kávě, oslazené čtyřmi lžičkami cukru, které mě společně s kofeinem držely na nohou.  

Veškerá má snažení vycházela vniveč. Liam se zdál nenapadnutelný, po Ashtonovi se slehla zem a Boss? Ten jakoby nikdy neexistoval. Motala jsem se v začarovaném kruhu a topila se v moři zoufalství. Každou noc jsem ležela vedle spícího Zayna a hleděla do stropu, myšlenky pohlcené dívkou, jejíž místo jsem zaujala. Spala v této posteli, na stejném místě, jako já? Jak moc ji ublížil, co všechno ji vzal? A kde je teď?  

"Ray?" Vzhlédnu od obrazovky notebooku a upřeně pohlédnu do jeho smaragdově zelených očí. "Děje se něco?" Svraštím obočí. "To mi pověz ty." Přisedne si k jídelnímu stolu naproti mně. "Podívala jsi se za poslední dny do zrcadla?" Na tváři se mi usadí šokovaný výraz. "Co prosím?" Nijak neskrývám své zmatení. Povzdechne a vstane. I přes mé námitky skryje mé dlaně v těch svých a lehce mě vytáhne na nohy, mířící do předsíně, kde mě postaví před odraz dívky, která je pro mě cizinkou.  

Neunikne mi jeho starostlivý výraz, stojí těsně za mnou, ruce položené na mých ramenou a jeho pohled směřuje do mých očí. "Víš co vidím?" Zavrtím hlavou. "Vidím stín dívky, kterou jsem neměl možnost poznat takovou, jaká skutečně byla před tím, než ji všechno vzali. Jsi jako jediná hvězdička na temném nebi, kterým je náš život. Já, Niall, Louis i Lucy a Anna...my všichni jsme už odsouzeni, snažíme se jen přežít do chvíle, než nás dožene náš osud, ale ty ještě máš šanci, můžeš odejít, začít od začátku, začít žít. To co děláš, tvá marná honba za někým, kdo se skrývá za jménem Boss, tvůj strach z Liama, to jak se snažíš skrýt před Ashtonem a zvládat Zayna....copak nevidíš, co ti to udělalo?"  

Vidím, ale snažím se to ignorovat. Probleskne mi hlavou.  

"Nemůžu odejít, teď už ne." Namítnu šeptem. "Ray!" Zaúpí a povzdechne. "Tušil jsem, že to řekneš, ale musel jsem to zkusit. Přál bych si být obyčejným klukem, co pracuje v tátově firmě, jak tomu mělo být. Ani nevíš jak moc, bych si to přál." "Proč?" "Protože pak by tu byla možnost, že se setkáme na jiném místě a za jiných okolností. Všechno by bylo o tolik jednodušší." Zamumlám sklesle.   

"Dovol mi ti pomoct." Zašeptá. "Jak?" Nechápu. "Vím, co potřebuješ a získám ti to." Zamračím se.  

"Máš na mysli ty maily?" Dojde mi. Přikývne a otočí mě čelem k sobě. "Je to riskantní, popravdě je to hotové šílenství, ale co, stejně už jsem jednou nohou v hrobě." Pokrčí rameny. "Sám to ale nezvládnu, budu potřebovat tvoji pomoc." 

*** 

"Mám ještě spoustu práce." Namítne a z posledních sil odolává mým lehkým polibkům, směřujícím přes jeho čelist až ke krku. "No tak, Zayne." Zaprosím a nasadím pohled umučeného štěněte. "Moc prosím." Zkousnu jeho ušní lalůček a vzápětí cítím jeho dlaně na svém zadečku. Stáhne si mě přes postranní opěrku křesla do své náruče a konečně se přestane věnovat svému laptopu. Obmotá své ruce kolem mého pasu a jeho rty přisaje na ty mé. Stačí tak málo, abych dostala to, pro co jsem přišla.  

"Pojď se mnou na oběd, prosím." Zopakuji svoji žádost, když se od něj nepatrně odtáhnu. Pousměje se a uchopí moji tvář do dlaní. "Pro moji holčičku cokoli." Přikývne a já na okamžik zatajím dech.  

Marně se snažím nalhávat si, že jeho bezprostřední blízkost, polibky a doteky se mnou nic nedělají. Není tomu tak. Topím se v jeho temných očích, ztrácím se v zákoutích jeho duše a jediné co nacházím je bolest a prázdnota. Cítím lítost a netuším proč? 

Vyžádám si další polibek, když své rty přiložím na ty jeho. Je to závislost, droga. "Měli bychom jít." Zašeptá do mých rtů, nezmůžu se na nic víc, než na chabé pokývnutí hlavou.  

Jsem to já, kdo toužil mít naprostou kontrolu, jsem to já, kdo se snažil Zayna ovládat, ale byl to on, kdo držel situaci pevně ve svých rukou, aniž by to věděl.  

"Skočím si pro sako, hned jsem zpět." Letmo mě líbne na tvář a zamíří do ložnice, zatímco já zalovím ve své kabelce, hledající mobil. Napíši krátkou zprávu Harrymu, abych mu dala vědět, že vzduch je čistý a pokračuji v cestě do haly. 

"Na co máš chuť?" Přidrží mi Zayn vchodové dveře a s rukou kolem mého pasu kráčí k autu, postávajícímu pod širokým schodištěm. "Sushi." Plácnu první věc, která mě napadne. Ve skutečnosti mám žaludek jako na vodě a to poslední, na co myslím, je jídlo. "Dobrá, tak tedy sushi." Souhlasí Zayn a otevře mi zadní dveře. Vklouznu na černé, kožené sedačky a čekám na Zayna, který zůstal stát před autem, hledající ve svém saku vyzvánějící mobil.  

"Malik." Vyštěkne podrážděně, když si přiloží plastovou krabičku k uchu. "Jsem teď zaneprázdněn, vyřídím to později." Zavrčí a věnuje mi omluvný pohled. Jen se pousměji, čím déle bude trvat, než vyrazíme, tím delší dobu bude Harry mít k tomu, aby se společně s Louisem dostali do sejfu, získali Zaynův hard disk, na který jediný je možné přehrát maily od bosse, a poté ho vrátit zpět.  

"Je mi jedno, jak důležité to je, řekl jsem, že to vyřídím později!" Slyším nesrozumitelné mumlání, vycházející z telefonu, hlas zní naléhavě. "Cože?!" Zaynova tvář potemní, každičký sval v jeho těle se napne a dlaň volné ruky sevře v pěst. "Fajn! Hned tam budu!" Ukončí hovor a jeho pohled zabloudí ke mně.  

"Je mi to moc líto princezno." Zašeptá. "Musím se o něco postarat, ale slibuji, že až se vrátím, tak ti to vynahradím. Pojedeme kamkoli budeš chtít." Líbne mě na čelo a zamíří zpět do vily.  

"Ne, ne, ne..." Vydechnu a sáhnu po své kabelce. Nepochybuji o tom, že Zayn se vrací do kanceláře, kde jsou ale Harry s Louisem a vloupávají se do jeho trezoru. "Sakra!" Vyjeknu a v rychlosti vytočím Harryho číslo.  

"No tak, zvedni to." Zaprosím zoufale. "Harry no tak!" Můj hovor spadne do hlasové schránky. Nevzdávám se a zkusím to znovu, ale dočkám se stejného výsledku. Vystoupím z auta na příjezdovou cestu a rozběhnu se za Zaynem, snažící se ho zastavit.  

"Zayne?!" Křiknu a odpovědí mi je hlasitý výstřel. Strnu. Cítím chlad, prostupující celý mým tělem, nejsem schopna pohybu a vytřeštěně hledím na dvojici, sbíhající schodiště. Niall drží v ruce stříbrnou zbraň, zatímco Louis se potýká se Zaynovým notebookem. V patách je jim rozzuřený Zayn a několik jeho ozbrojených mužů, kteří běžně hlídkují v okolí vily i v jejích prostorech.  

"Ray!" Křikne Zayn. Vzhlédnu a setkám se s jeho vyděšeným pohledem. Nedokáži určit původce jeho strachu, který se vzápětí odhalí sám. Cítím silné paže obmotávající se mi kolem pasu a studený kov, tisknoucí se k mému spánku.  

"Ještě krok, a budeš mít co dělat, abys uklidil to, co po ní zbyde!" Zavrčí Niall výhružně a Zayn se okamžitě zastaví. "Vezměte si co chcete, jen ji neubližte." Pronese nejistým hlasem. Bojí se, bojí se o mě, nikoli o tajemství, která mu kluci s jeho laptopem odcizili.  

"Všichni okamžitě odložte zbraně, hned!" Poručí Niall sebejistým hlasem a všichni se jeho příkazu drží. "Prosím, pusť ji." Promluví Zayn naléhavě, pohled upřený do mých očí. "Prosím." Zašeptá Niallovým směrem. "Zmlkni!" Štěkne, táhnoucí mě s Louisem v závěsu k vchodovým dveřím.  

Než se stačím vzpamatovat, sedím na zadních sedačkách Zaynova auta, které za doprovodu hlasitého skřípění gum vyjíždí pryč z pozemků vily. 

Tak jo...jak moc jsem vás překvapila? Kdo něco takovéjo čekal??? :O 

JE MI JASNÉ, ŽE JSTE MOŽNÁ KRPAET ZMATENÍ, JELIKOŽ NEVÍTE, CO SE STALO KDYŽ SE HARRY S LOUISEM DOBÍVALI DO TREZORU, MÁM NABÍDKU, NAPÍŠU SPECIÁLNÍ "FLASHBACK" KAPITOLKU KDE Z TŘETÍHO POHLEDU POPÍŠU DENÍ V ZANOVĚ KANCELÁŘI, POKUD TO TEDY CHCETE VĚDĚT :D stačí hodit koment a já se na to rhnu :D