Lost Boys |FF One Direction cz|

-Rules-

Stále se mi tomu nechce věřit, jak to sakra děáte?! :O tolik přečtení? :O jste nejlepší a já nemám nejmenší tušení, jak se vám za to odvděčit, nenapadá vás něco? :O 

Každopádně, máme tu dlaší kapitolu a jak jsem slibovala, už je krapet delší a bude líp! Zítra chci pokořit svůj rekord a napsat tu nejdelší kapitolu v dějinách mého psaní! :D Držte mi palce! 

Jeho slova uvnitř mě cosi spustí, jakousi vlnu odporu. Instinktivně se oženu po jeho ruce a odstrčím ji ze své bezprostřední blízkosti. "Nejsem věc, abys mě vlastnil!" Zasyčím a netuším, kde se ve mně bere ta odvaha se mu otevřeně postavit a ještě přitom upřeně hledět do jeho temných očí.  

Pobaveně se ušklíbne a napřímí se. "Promluvíme si později." Pronese a zamíří ke dveřím, u kterých se na okamžik zastaví. "A být tebou, nepokoušel bych moji trpělivost, nemuselo by to dopadnout dobře." Varuje mě předtím, než opustí pokoj. 

Váhavě se za pomoci rukou posadím a spustím bosá chodidla na dřevěnou podlahu. Sedím na kožené pohovce uprostřed prostorné, luxusně zařízené ložnice, jejíž kávově hnědé stěny se vlivem slunečních paprsků, pronikajících dovnitř prosklenou stěnou, barví do zlata. Přesto působí místnost chladně a neosobně, jako pokoje pro hosty v domě mých rodičů. Jsem zde cizincem, vetřelcem, vytrženým ze svého malého světa, uvrhnutým mezi čtyři stěny, vymezující jeho žalář. 

Sklopím zrak a pohlédnu na své zakrvácené ruce. Spatřím několik hlubokých škrábanců a mé zápěstí se zdá oteklé, žádné další škody nenacházím. Zdravou rukou se zapřu o pohovku a pokusím se vstát, ale bodavá bolest v chodidle mi dává vědět, že to jen tak nepůjde. Za doprovodu bolestného syknutí se unaveně svalím zpět na pohovku a složím tvář do dlaní.  

Netuším, co mám dělat, co si počít.  

Zaslechnu cvaknutí kliky, vzhlédnu a setkám se s vlídným úsměvem postarší, buclaté ženy, pravděpodobně španělského původu. Její oblečení se podobá uniformě, které nosí pokojské a v rukách drží lékárničku.  

"Dobrý den slečno." Pronese lámanou angličtinou a zamíří ke mně. Lékárničku odloží na skelněný, konferenční stolek u pohovky a změří si mě starostlivým pohledem, který jsem často vídala u své matky. "Měla by jste se jít osprchovat, abych vás mohla ošetřit." Překvapeně zamrkám. "Co prosím?" Sklopí pohled k zemi. "Omlouvám se, vím že mluvím velmi špatně, budu se snažit..." "Ne, rozumím vám perfektně..." Přeruším ji. "...jen to nechápu." Zavrtím zmateně hlavou. Usměje se a usedne vedle mě na pohovku. "Co nechápete, slečno?" Její vykání mě uvádí do rozpaků, vzhledem k tomu, že je minimálně o dvacet let starší. "Proč se staráte o mé zranění." Zasměje se. "To je přeci samozřejmost, pan Zayn nechce, aby se vám něco stalo. Když uviděl, v jakém stavu vás přivezli, trvalo dlouho, než se uklidnil." Zahlédla jsem  v její tváři snad strach? Nebylo se čemu divit, vzhledem k tomu, pro koho pracovala.  

"Vím, že o panu Zaynovi kolují nejrůznější zvěsti, ale měla by jste vědět, že uvnitř je to dobrý člověk." Proti své vůli se uchechtnu. "To myslíte vážně?!" Neskrývám svůj nesouhlas. "Unesl mě!" Upozorním ji na onen nepřehlédnutelný fakt. "Tak to není a vy to moc dobře víte." Povytáhnu obočí. "Máte pravdu, nejdřív si mě koupil a teprve potom, mě unesl." Zavrčím. "Zachránil vás. Co je to za otce, který prodá svoji dceru?" "A co je to za muže, který ji koupí?" Povzdechne. "Jednou to pochopíte, ale teď, by jste měla jít do sprchy."  

Angela, jak se mi má starostlivá společnice představila, mi pomůže do sprchy a se slovy, že mi skočí pro čisté oblečení, mě zanechá v koupelně samotnou.