Lost Boys |FF One Direction cz|

-Lost Boys-

A máme tu pokračování! Snad jste se těšili! 

pro začátek, minulá kapitola, přestože byla slabší, měla u vás očividně úspěch, dle těch naprosto dokonalých komentářu! Udělali jste mi obrovskou radost a já se vám za to rozhodla prozradit něco málo o pokračování této povídky :D  v přílohách najdete VIDEO triler, který vám ukáže pár důležitých okamžiků, které se během příštích kapitol odehrají :D

Velké obří poděkování patří BluBlaBlu a taky EliPodrazilove...holky vaš kometáře mi vyrazili dech! Něco tak úžasného jsem už dlouho nečetla! 

Samozřejmě děkuji všem, co byli natolik úžasní, že se sdržovali s komentářem, proto vám všem věnuji tuto kapitolku! Snad se bude líbit a nezapomeňte si pustit video ukázku, pokud chcete vědět, co se přibližně bude dít dál :D ILY!!! :*

Netuším co se děje, jen vím, že se to děje. 

Zaynův mobil začal vyzvánět krátce před osmou hodinou večerní a odstartoval tím všeobecný chaos. K domu se začaly sjíždět luxusní auta plná ozbrojených mužů, kteří pobíhali po vile, cosi na sebe pokřikovali neznámým jazykem a shromažďovaly v Zaynově kanceláři bedny s neznámým nákladem.  

Mlčky jsem celou situaci pozorovala z bezpečí kuchyně, kterou muži míjeli bez většího zájmu a ládovala se čokoládovou zmrzlinou, kterou mi Angela vnutila.  

"Co je to za jazyk, kterým mluví?" Otočím se k Angele, která právě utírá umyté nádobí. "To je urdština." Odpoví mi pohotově. Nepatrně se zamračím. "Cože?" "Mluví se tak v Pákistánu." Promluví Liam, stojící těsně vedle mě. Zády se opírá o kuchyňský pult a ruce má založené na hrudi. Od chvíle, co Zayn odešel, se ode mě nehnul ani na krok, ale po většinu času mlčí, aniž by mi věnoval jediný pohled.  

"Proč mě při slově Pákistán napadají teroristi?" Pípnu a vyděšeně sleduji dvojici mužů, procházející kolem kuchyně, nesoucí očividně těžkou bednu opatřenou elektronickým zámkem. Uvnitř musí být pravděpodobně něco cenného. Odhaduji to na zbraně. "Bez obav slečno, pan Zayn není terorista." Ujišťuje mě Angela. "On je z Pákistánu?" Vyjeknu překvapeně. Zaslechnu Liamovo uchechtnutí a vrhnu po něm otrávený pohled. Když ho zpozoruje, povytáhne obočí a poprvé od chvíle, co mě "zachránil", mi opět zpříma pohlédne do očí. Sklopím zrak a odvrátím se od něj.  

"Promiň, že toho o tvém příteli moc nevím, ale neunesl mě proto, aby si se mnou povídal." Odseknu podrážděně a strčím si do pusy obří kus zmrzliny. Odpovědi se nedočkám a když na něj letmo pohlédnu, spatřím jeho napjatou tvář, ve které se odráží vztek. Přimhouřím oči a marně se snažím přijít na to, co ho tak naštvalo.  

"Liame..." Nakoukne do kuchyně Zayn. Zdá se nervózní, něco je špatně. "...vezmi ji nahoru, dokud se to tu neuklidní, nevyjde z pokoje, jasný?" Přikáže ostře a odpovědí mu je Liamovo rázné přikývnutí. Věnuje mi rychlý pohled a koutek jeho úst se zdvihne v pokřiveném úsměvu. "Ještě jednu noc to beze mě budeš muset vydržet maličká." Mrkne na mě a zmizí zpět v obývacím pokoji, z kterého se vzápětí ozve hlasitá rána, doprovázena pravděpodobně nadávkami v jazyce, o jehož existenci jsem ještě před chvíli neměla ani tušení.  

"Jdeme." Ozve se Liam a popadne mě za předloktí, stahující mě ze židle na zem. "Já umím chodit." Namítnu nasupeně a snažím se vyrovnat jeho tempu. Zatímco on udělá jeden krok, já jsem nucena ujít dva. U schodiště se zastaví a konečně pustí moji ruku. Věnuji mu zlostný pohled a vydám se do patra. V polovině cesty k Zaynově ložnici se ale zarazím a pohlédnu oknem do zahrady.