The Guardian Angel [TWD]

15.

První šok mě zasáhl, když jsem otevřela oči a rozhlédla se po lese, který nyní místo zlatavé záplavy slunečních paprsků halil stín noci. Mým jediným zdrojem světla byl měsíc prosvítající sem skrz větve stromů. Musela jsem být v bezvědomí několik hodin. Zamrkala jsem, abych si zvykla na přítmí lesa a pokusila se vstát. Mé ztuhlé a rozbolavělé tělo zaprotestovalo, ale i přes to jsem se s tichým zasténáním postavila a opřela se zády o strom.

Svou náhlou ztrátu vědomí jsem dávala za vinu lehkému otřesu mozku, způsobeným Shanem. Rána na hlavě už naštěstí přestala krvácet, ale hlava mi i tak třeštila jako nikdy. Přes to můžu mluvit o štěstí, že si na mě po dobu mé mentální nepřítomnosti nepochutnal nějaký ten chodec.

Kde to kruci jsem? Zanadávala jsem v duchu a rukama si oprášila hlínou zašpiněné oblečení, když v tom jsem zavadila o malý výstupek na boku. Nakrčila jsem obočí a vyhrnula si tričko a vestu. V tu ránu nastal druhý šok. Zpoza opasku na mě koukala stříbrná bereta.

Shaneova zbraň.

Na moment jsem zapomněla, že jsem si jí vzala sebou. Po tom výpadku jsem měla všechno jako v mlze. Vytáhla jsem pistoli zpod opasku a potěžkala jí v ruce. Bude se mi hodit, když už jsem konec konců skončila bez svých nožů a luku bůh ví kde a ještě k tomu v noci.

Hleděla jsem na zbraň v ruce, když jsem za sebou náhle zaslechla šramot. Instinktivně jsem se namáčkla co nejtěsněji na strom a zbystřila všechny smysly. V dálce jsem uslyšela těžké kroky, které jako jediné narušovaly tichý závoj noci. Neměla jsem dost odvahy na to se ohlédnout, za to jsem se však přistihla jak silně drtím rukojeť pistole mezi prsty.

Kroky byly každou sekundou hlasitější. Šel mým směrem. Pomalu a obezřetně. Srdce se mi rozbušilo na novo a dech zrychlil. Klidně mohlo jít o Shanea. Při tom pomyšlení jsem odjistila zbraň a čekala. Už byl blízko. Zhluboka jsem se nadechla a vyskočila ze svého úkrytu, míříc na chlapa přede mnou. Jeho ruce vystřelili k opasku příliš pozdě, avšak když zaregistroval mou zbraň, strnul na místě. A stejně tak já.

V jeho očích se zrcadlil šok, když mě pod vším tím nánosem špíny a krve poznal a odtáhl ruce od opasku. Nechtěl mi ublížit.

"Ricku?" Vydechla jsem a pomalu skláněla hlaveň k zemi. Bývalý zástupce šerifa mi už však nestihl odpovědět, protože se z mé levé strany ozvalo cvaknutí pojistky a těsně před obličejem mi proletěly třísky, když kulka škrtla o kmen stromu. Rukama jsem si kryla hlavu a očima pátrala po možném střelci.

Byla to past. Byla to past a já do ní skočila jako hloupý bezbranný zajíc. Bez dalšího rozmyšlení jsem se rozeběhla pryč.

"Ne!" Nesla se za mnou ozvěna Rickova výkřiku. Já ji však nebrala v potaz a soustředila se na útěk. Jestli mě nezabijou oni, tak to určitě bude běh. Už teď jsem byla na pokraji veškerých sil a hrozilo, že se každou chvíli znovu zhroutím. Kličkovala jsem mezi stromy, které jsem ve tmě sotva viděla a splašeně dýchala. Za sebou jsem stále slyšela jejich těžkopádný běh. Byli zatraceně vytrvalí, zatímco já mlela z posledního.

Chystala jsem se prudce zatočit doprava, ale další střelba právě tímto směrem mě rychle přesvědčila, že to není nejlepší nápad. Změnila jsem směr a zanedlouho mi nezbylo nic jiného než běžet pryč z lesa. Tohle nebylo dobré. Vběhla jsem na louku, a tím jsem ztratila své krytí.

"Gemmo, stůj!" Zahřměl nocí Rickův hlas. Neměla jsem jinou možnost než poslechnout. Každý sval, každý nerv na mě křičel, ať to nedělám, ale jiné východisko nebylo. Ledaže bych chtěla schytat olovo do zad.

Sotva jsem popadala dech, když jsem se prudce zastavila a otočila s napřaženou zbraní v ruce. Možná, že jsem jim skočila na špek, ale rozhodně jsem nehodlala jít ke dnu bez boje. Rick okamžitě stavěl ruce do obranného gesta.