The Guardian Angel [TWD]

1.

Memory

Mé sedmnáctileté já leželo na posteli a nezaujatě koukalo do stropu. Představovala jsem si všelijaké různé scénáře o tom, co nastane, až se táta vrátí domů z několika denní kocovinou, způsobenou neustálou konzumací alkoholu. Vždycky měl jinou náladu. Někdy byl jen nepříjemný a nadával. Jindy byl i agresivní a až násilný, z čehož si na svém těle ponesu následky nejspíš až do konce svého života. Už teď jsem měla na zádech několik jizev od pravidelného bití a na dlaních drobné popáleniny z toho, jak mi jednou můj bezvadný otec doslova přirazil dlaně na zapnutý sporák. Každým dnem se mohl vrátit a mohlo to všechno začít na novo. Tedy jestli se ještě vůbec vrátí, protože byl pryč už asi druhý týden. Ale upřímně by mi ani nevadilo, kdyby se už neukázal. Určitě by to pro mě a mého mladšího brášku bylo lepší a to ve všech ohledech. Najednou se však ozvalo prásknutí vchodových dveří, které mě vyhodilo z myšlenek. Znamenalo to jen jedno. Táta je doma.

Gemma

S trhnutím jsem se probrala do nového dne. Zamžourala jsem do světla, které prosvítalo přes škvíry zataraseného okna, a pomalu se zvedla do sedu. Rukou jsem si odhrnula hnědé vlasy z obličeje, ale myšlenkami jsem byla stále mimo realitu. Poslední dobou se mi podobné sny zdávaly čím dál tím častěji. Vzpomínky na zdánlivě spokojené dětství. Nechtěla jsem si nad tím moc lámat hlavu a tak jsem se jen zvedla ze svojí provizorní postele vytvořené z několika dek a kousků roztrhané matrace. Jistě nebylo to zrovna to nejpohodlnější, ale vzhledem k tomu jak to teď venku vypadá, byl tohle přímo luxus.

Přešla jsem ke svému batohu a vytáhla z ní poloprázdnou láhev vody, ze které jsem se následně žíznivě napila. Cítila jsem, jak mi chladná tekutina protéká hrdlem a alespoň na chvíli utěšuje můj ukrutný hlad. Už jsem asi dva dny nejedla. Bylo to hlavně kvůli mrtvákům, kteří se začali přesouvat z měst do lesů, kde požíraly divokou zvěř a já jsem tím pádem neměla co lovit. Neměla jsem tedy jinou šanci, než se zkusit porozhlédnou v menších městech na kraji lesa, kde by snad ty potvory zatím být nemusely. Nebyla jsem si tím jistá, ale bohužel jsem neměla na výběr. Buď tady umřu hlady, nebo mě oni sežerou za živa.

Polkla jsem poslední doušek vody a natáhla jsem se po svém luku a toulci. Bylo v něm už jen pár šípů, takže jsem s nimi musela šetřit. Zkontrolovala jsem si opasek, za který jsem si následně zastrčila lovecký nůž a vydala se směrem ke dveřím. Uchopila jsem kliku a naposledy se porozhlédla po chatě, jako bych snad čekala, že se se mnou rozloučí a popřeje mi hodně štěstí. Protočila jsem nad tím naivním nápadem oči a jedním zátahem za kliku jsem vkročila do světa.

~~~

Jedna z mála věci, které mi chyběly na procházkách lesem, bylo to ticho. Bylo tak příjemné a uklidňující. Vždy byl slyšet jen šum listů pohybujících se ve větru nebo cvrlikání ptáčků v korunách stromů. Jenže tohle ticho bylo jiné. Už ve mně nevyvolávalo ten slastný pocit bezpečí. Místo toho mě svíraly obavy a strach o můj život. Za každým rohem se skrývala smrt, čekající na svou šanci si vás vzít k sobě do náruče. A nebyl tu nikdo, kdo by mě před ní zachránil.

Samota mi nikdy nebyla cizí. Naučila jsem se, že je někdy lepší být sama, protože vám pak nikdo nemůže ublížit nebo vás zklamat. A nebo naopak vy nemůžete zklamat je. Bylo to svým způsobem jednodušší. Ale i já jsem musela uznat, že v této době by bylo přeci jenom lepší mít někoho, kdo vám kryje záda. Já ale nikoho takového neměla, tedy alespoň teď už ne. Byla jsem na to sama.

Povzdechla jsem si nad svými chmurnými myšlenkami a upravila jsem si toulec s šípy, zavěšený na zádech. Jediné, co se mi podařilo chytit, byl dost hubený králík, který byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Tedy ne pro mě. Sice nebyl zrovna tak velký a sotva bude stačit pro jednoho člověka, ale pořád to bylo lepší než nic.