The Guardian Angel [TWD]

12.

Stála jsem na verandě Hershelova domu a pozorovala okolí. Obloha už se dávno zahalila do svého černého závoje protkaného hvězdami a nad zemí se začal tvořit jemný opar, který ochlazoval ovzduší a šimral mě v nose. Na nebi zářil měsíc v celé své kráse a vytvářel na zemi změť všelijakých stínů. Jediné co tuto nádhernou noc narušovalo byla blížící se poprava.

Po mé potyčce se Shanem netrvalo dlouho než se všichni, kteří se zúčastnili debaty, shodli, že bude nejlepší Randalla zabít. Dale byl samozřejmě jediný, který s tím nesouhlasil, ale co zmůže jeden hlas proti dvanácti. Bylo rozhodnuto a dnes to všechno skončí. Povzdechla jsem si a zadívala se na hvězdy.

Je zvláštní jak rychle jsem se změnila. Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych někdy v životě měla podíl na rozhodování o něčí smrti, natož ji ještě odhlasovat dobrovolně. A teď jsem stála tady. Zodpovědná za smrt už dvou lidí. Jediný rozdíl byl v tom, že tu první jsem se snažila odvrátit. Uklidňovala jsem se jen tím, že jsem to udělala pro blaho a bezpečí těchto lidí. A to ani nevím, jestli tu po tom všem mohu zůstat, jestli mezi nimi chci zůstat.

Na prašné příjezdové cestě zablikalo mihotající se světlo lucerny, narušujíc tak můj proud myšlenek. Přišla jsem blíž k zábradlí verandy, abych měla lepší výhled, ale stejně jsem už dávno věděla, o koho se jedná. Spatřila jsem čtveřici mužů, z toho jeden měl svázané ruce za zády a pokulhával. Randall. Ani jsem se nemusela nahýbat, abych slyšela jeho zoufalé kvílení nesoucí se vzduchem.

Okamžitě ho však zarazil muž, co šel po jeho levici. Daryl ho hrubě postrkoval před sebou, ale jeho prázdný pohled prozrazoval, že Randall není pravý důvod jeho neurvalosti. Všimla jsem si, jak neustále šlehal pohledem po Shaneovi, který šel vedle něho. I na tak dlouhou vzdálenost jsem byla schopná vidět tu jiskřičku vzteku, která mu poskakovala v očích, a kterou si vybíjel na Randallovi.

To jsem nechápala. Vždyť jemu Shane nic neprovedl.

Nejdříve mě napadlo, že to bylo kvůli mně, ale hned jsem svou myšlenku zavrhla. Bylo to absurdní. Darylovi jsem byla ukradená, nemá důvod mi pomáhat. Přesto mi ale pořád nešlo do hlavy, proč se mě tedy snažil zastavit, když jsem dnes vyjela po Shaneovi. Dokonale jsem se ztrácela v jeho chování.

Rezignovaně jsem narazila hlavou do trámů vedle sebe a prudce vydechla přebytečný vzduch z plic. Proč musí být všechno vždycky tak komplikovaný? Měla bych ho nesnášet za to, jak si se mnou pohrává, ale nešlo mi to. Stále jsem cítila tenký osten vzteku, zároveň jsem ho však z nějakého nepochopitelného důvodu chtěla mít poblíž. Asi jsem se zbláznila.

"K čertu s tím." Odstrčila jsem se od dřevěného sloupu a sešla po schodech dolů k táboru a koutkem oka jsem stále sledovala okřídlenou vestu mizející za vraty stodoly.

Kdyby mě takhle zmatenou viděl táta, určitě by řekl něco jako: "To si vážně tak nesamostatná, že musíš mít neustále někoho za zadkem? Jestli se budeš furt tahat s takovými lidmi, nikdy z tebe nic nebude. Už teď jsi pro mě jen jedno velký zklamání."

Při té představě mi přejel mráz po zádech, který mě donutil se ohlédnout. Přišlo mi to jako by stál přímo za mnou a nadával mi stejně jako tehdy v noci, kdy jsem získala své jizvy. Je to už tak zatraceně dávno, co jsem měla šanci ho vidět i slyšet, ale stejně jsem všechno z té doby měla stále živě zažrané v paměti. Divoce jsem zatřepala dlaněmi, abych se zbavila toho nepříjemného pálení a vyhnala ten opilecký hlas z hlavy.

"Gemmo?" Vytrhl mě z myšlenek něčí hlas. Zvedla jsem zrak ze země a zamrkala na dívku přede mnou.

"Beth?" Rty se mi samovolně zkroutili do úsměvu, když jsem její drobnou postavu stojící ve stínu stromů poznala. Myslela jsem si, že je ještě stále v posteli. "Co ty tady?"