The Guardian Angel [TWD]

6.

Daryl

Vyběhli jsme z našeho úkrytu přímo vstříc těm mrtvákům na louce, kteří si nás samozřejmě okamžitě všimli. Belhali se po nás s obou stran. Vytáhl jsem svou kuši a zastřelil nejbližšího mrtváka. Pak jsem si všiml drobné mezery mezi nimi a dostal jsem nápad. Zahnul jsem ostře doleva zpět do lesa, kde jsme měli větší šanci se jim ztratit z dohledu.

"Poběž!" Křikl jsem pro jistotu na Gemmu, abych se ujistil, že je stále za mnou. Naštěstí se mnou držela krok a jen občas se zastavila, aby jednomu z těch šmejdů prohnala šíp hlavou.

Svým způsobem jsem byl rád, že se dnes přihlásila zrovna ona a to i když jsem jí moc neznal. Byla totiž pohotová, ale ne zbrklá. Což se mi v téhle situaci celkem dost hodilo a to hlavně proto, že jsem na ní nemusel dávat neustále pozor, jako na malý děcko.

Vběhli jsme do lesa a mrtváci nám byli stále v patách. Jestli jsem to odhadl dobře, tak by se tu někde poblíž měla nacházet menší jeskyně se z poloviny zataraseným východem, takže ideální úkryt před těmi potvorami.

Běžel jsem dál, než jsem ji za sebou uslyšel hlasitě zaklít. Ohlédl jsem se přes rameno. Asi sedm mrtváků jí dohnalo a obkličovalo snad ze všech stran. Neváhal jsem a začal jsem mávat rukama ve vzduchu a hlasitě křičet, ve snaze některé z nich na sebe upozornit a zabralo to.

Většina z nich se vydala mým směrem. Vytáhl jsem kuši a začal po nich střílet. První dva jsem zasáhl bez potíží, ale ti další už byli nebezpečně blízko. Vytáhl jsem tedy svůj lovecký nůž a zabodl ho tomu nejbližšímu do hlavy. Ten další dopadl stejně.

Pak mě ale jeden z nich chytil za paži a přitlačil mě ke stromu. Když jsem se mu snažil vysmeknout a uniknout jeho čelistím, zahákla se mi noha o kořen stromu a už jsem se poroučel k zemi. Při pádu jsem ucítil ostrou bolest v boku, která mě donutila bolestně zasyknout, ale momentálně jsem se musel soustředit na jiné věci.

Stále jsem si držel mrtvákovi čelisti, co nejdál od sebe, co to šlo a druhou rukou se snažil nahmatat nůž, povalující se na zemi. Byl však moc daleko a mrtvákova hlava se už nebezpečně blížila k mému krku. Znovu jsem se ho pokusil od sebe odstrčit, jenže to už mu hlavu ze strany probodl šíp. Stále jsem trochu splašeně dýchal a snažil se očima najít majitele šípu. Asi pět metrů ode mě stála Gemma a hlasitě oddychovala.

"Tak teď... jsme si kvit." Řekla udýchaně. Unaveně se opřela o strom a na tváři jí při tom hrál vítězoslavný úsměv. Vyprostil jsem se zpod chodcova těla a postavil se na nohy. Při tom mi bokem znovu projela ostrá bolest, která mě donutila se opřít o kmen stromu a chytit se za postižené místo. Naštěstí si toho Gemma nevšimla. Šel jsem si tedy pro svou kuši, snažíc se ignorovat své zranění. Sebral jsem svou zbraň ze země, přičemž mi neunikl krátký pohyb mezi stromy. Ještě jsme se jich tak úplně nezbavili.

Gemma

Opírala jsem se o strom a snažila se popadnout dech. Vyrušil mě však Daryl, který se vrátil se svou kuší. "Rychle, musíme dál."

Hodila jsem po něm poněkud unavený a zároveň nechápavý pohled. Zřejmě mě pochopil a ukázal na další chodce. Téměř okamžitě se mi do těla vrátila energie a následovala jsem Daryla hlouběji do lesa. Tentokrát jsme však měli tu výhodu, že jsme před nimi měli náskok, takže jsme měli větší šanci jim utéct.

Už se začalo stmívat, ale my jsme i přes to běželi dál, vzdalujíc se od farmy. Už mě od toho běhu pálily plíce a svaly na nohou. Cítila jsem se jako bych snad běžela velký a nekonečný závod. Bylo toho na mě už moc.