The Guardian Angel [TWD]

24.

"Emily?"

Zírala jsem na ni jako opařená. Srdce mi bušilo a divoce naráželo do hrudního koše, jako kdyby se chtělo prorazit skrz. Chtěla jsem se pohnout, vykročit k ní, ale to nešlo. Jako kdybych snad zapomněla, jak se to dělá. Můj mozek však pracoval na plné obrátky. Z ničeho nic nabral zpětný ráz a na zlomek vteřiny jsem se namísto vězeňské jídelny v mysli opět ocitla uprostřed oné noci, kdy vypukla apokalypsa.

Vzpomněla jsem si na chaos. Na Atlantu pohlcovanou plameny. Na oživlou smrt kráčející ulicemi. Na nervy drásající kakofonii výbuchů a křiku stále ještě žijících obyvatel města. O ty, které nezahubila nákaza, se s přehledem postaraly armádní bombardéry. Lidé buďto shořely na prach, nebo je zavalily bortící se budovy. Sama jsem měla co dělat, abych se dostala včas pryč.

Nemohla to přežít. Nikdo neměl šanci.

Na moment mě napadlo, že už jsem se snad ze vší té nejistoty a smrti číhající za každým rohem dočista zbláznila. Zbláznila jsem se a teď vidím přízraky.

Nemohla tu být, ne doopravdy. A přesto...

"Gemmo?" Její hlas mě vrátil zpět do reality. Byla v něm směs překvapení a radosti. Udělala dva kroky směrem ke mně a zamrkala, jako kdyby se chtěla přesvědčit, že se jí taky jen nezdám.

Najednou to bylo pryč. Ta neviditelná síla, která mě doteď držela přikovanou na místě, zmizela. Rozeběhla jsem se k ní a ona udělala to samé. Stačila jsem udělat snad jen tři kroky, než jsme do sebe narazily v prudkém objetí. Sevřela jsem jí tak silně, jak mi to jen mé roztřesené ruce dovolovali. Z křečovitě svěřených víček se mi spustily horké slzy. Slzy nepředstavitelného štěstí.

Byla naživu. Celé ty měsíce byla naživu a já neměla ani tušení.

Odtáhla jsem se od ní na délku paží a dlaní si otřela vlhké tváře. Teprve teď jsem si jí mohla prohlédnout zblízka. Vypadala ztrhaně, pod očima se jí lehce vybarvovaly tmavé půlměsíčky a zrzavé vlasy měla rozlítané na všechny strany. Lícní kosti jí vystupovaly z tváře o něco výrazněji, než když jsem jí viděla naposledy, ale pořád to byla ona. Žádné viditelné stopy po jizvách či zraněních. Jedinou nevšední věcí, kterou bych u ní snad nečekala ani v alternativním vesmíru, byla mačeta, která jí vysela u boku.

"Jak?" Dostala jsem ze sebe konečně.

Emily neodpověděla. Rty se jí natolik třásly šokem, že nebyla schopná vytvořit souvislou větu. Jen stále nevěřícně vrtěla hlavou. Nakonec se pouze rozesmála nad tou až absurdní shodou náhod a přitáhla si mě zpátky do objetí. To už jsem si taky nedokázala pomoct a začala se smát s ní.

Někdo si za mnou odkašlal. Byla jsem natolik otupělá euforií z toho, že jí znovu vidím, až jsem úplně zapomněla na společnost okolo. Odvrátila jsem se od své znovu nalezené přítelkyně a pohledem se setkala s ostatními. Neznámá žena s dredy a tmavou pletí nyní seděla u jednoho ze stolů a kousek před ní stáli nehybně Daryl s Hershelem, všichni tři s obdobně zmatenými výrazy. Jen Rick se odvážil přikročit blíž, oči obezřetně přivřené.

"Vy dvě se znáte?" Zeptal se.

Kývla jsem. "Tohle je Emily," odstoupila jsem od ní, aby na ni Rick lépe viděl, ruku stále položenou na jejím rameni. "Kdysi jsme do Georgie přijeli spolu. Známe se už od mala."

Rick semkl rty a pohledem zamířil k Emily. Prsty si váhavě poklepával o opasek, jen několik centimetrů od své zbraně. "Věděla jste o ní? Věděla jste, že je tady?"

Emily zavrtěla hlavou. "Kdyby ano, už bych vám na vrata klepala dřív."

Rick pomalu přikývl, ale ostražitá podezřívavost mu z tváře nevyprchala. Nevinila jsem ho. Věděla jsem, že mým slovům věří, ale nemohla jsem od něho očekávat automatickou pohostinnost. Ne po tom všem, o co už přišel. Byla to opatrnost na úkor mravního jednání, ale vzájemná důvěra mezi lidmi byla teď zkrátka nízkorozpočtovým zbožím více, než kdy dřív.