The Guardian Angel [TWD]

8.

"Sophie?"

Pronesla jsem skoro bezhlasně, když jsem jí spatřila. Pocítila jsem v sobě neskutečnou bolest.

Carol, která po celou dobu stála vedle mě se se srdcervoucím pláčem rozeběhla ke své malé holčičce. Chtěla jsem jí zastavit, ale moje nohy mi vypověděly službu. Dopadla jsem tvrdě na kolena tak silně, až mi zapraštěly kosti. Rukama jsem se opírala o prašnou zem, jako bych se ze všech sil snažila si udržet pevnou půdu pod nohama.

Carol zachytil až Daryl, který potom spolu s ní dopadl na zem. Carol se i přes Darylovo sevření natahovala po svojí malé holčičce a zoufalým hlasem volala její jméno. To už jsem nedokázala zadržet slzy, které se mi začaly linout z očí a smáčely půdu pode mnou.

Byla jsem si tak jistá, že ji najdeme živou. Tak moc jistá, že jsem si tu druhou možnost ani nepřipouštěla. Trhalo mi to srdce ji vidět v tomhle stavu. Kdybych na ni jen tenkrát v lese dávala větší pozor, tohle by se nestalo. Mohla by být ještě naživu. Carol teď bude muset žít s vědomím, že je její dcera mrtvá a s tím se už nikdy nesmířím.

Zvedla jsem svou hlavu a se slzami v očích jsem se naposledy koukla na Sophii. Až teprve Rick se odhodlal tuhle noční můru ukončit. Přikročil blíže k Sophii a namířil jí svou pistolí na hlavu. Sklonila jsem hlavu, protože jsem se na to nemohla dál koukat. Pak jsem uslyšela výstřel. Bylo po všem.

~~~

Stála jsem pod vysokým dubem a spolu se Shanem, T- dogem a Andreou jsem kopala v zemi hrob. Nikdy v životě bych si nepomyslela, že tohle budu muset někdy dělat. Ve své profesi jsem se setkala s mnoha mrtvými, ale tohle bylo jiné. Tohle byla osoba, kterou jsem znala, a záleželo mi na ní.

Když jsme měli hotovo, odvezli jsme zbytek mrtvých dál na louku, kde jsme je chtěli spálit. Pochovali jsme pouze Sophii a spolu s ní i Maggiinu matku a jejího nevlastního bratra, kteří se také nacházeli zavření ve stodole.

Chtěli jsme udělat poslední obřad. Byli jsme na něm všichni kromě Carol, která odmítla přijít. Nechtěla přijít na pohřeb vlastní dcery, protože už ji za svou dceru nepovažovala, tohle byla podle ní zrůda. To mě ranilo ještě víc.

Hned po pohřbu jsem se sebrala a vydala do lesa. Bylo mi jedno, že to tam není bezpečné, zkrátka jsem někde potřebovala vypustit páru. Netrvalo dlouho, než jsem narazila na tři zatoulané chodce. Přesně tohle jsem potřebovala.

Nechala jsem svůj hněv vyplout na povrch a bezmyšlenkovitě se vrhla na mrtvé. Udělalo se mi rudo před očima, neměla jsem absolutní tušení, co dělám, ale nedokázala jsem to potlačit. Sekala jsem kolem sebe svým nožem a zabíjela všechno, co mi přišlo pod ruku. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem to ze sebe všechno vypustit ven. Vztek. Smutek. Frustraci.

Když už jsem neměla koho poslat na věčné časy, poodešla jsem o kus dál a svezla jsem se na zem po kmeni stromu. Znovu jsem se nechala ovládnout pláčem. Tentokrát jsem však brečela kvůli vzteku, který jsem na sebe měla. Slíbila jsem jí, že jí najdu a přivedu zpět k mámě. Místo toho jsem jí svou hloupostí připravila o život. Jak se mám asi teď Carol podívat do očí. Chtěla bych jí říct, jak moc mě to mrzí, ale tohle žádné omluvy nespraví. Budu se s tím muset naučit žít. A já nevím, jestli toho kdy budu schopná.

Rozhlédla jsem se po svém díle. Byly to jatka. Nevím jak jinak to nazvat. Kolem mě se váleli všelijaké kusy těl a všude byla krev, která mi ulpěla i na tváři, oblečení a rukou. Utěšovala mě jen představa, že se mezi všemi těmi orgány a kusy těl nacházel i ten zmetek, co zabil Sophii.

Chvíli jsem tam jen tak seděla s prázdným výrazem, dokud jsem neuznala za vhodné, že už bych se měla vrátit. Zvedla jsem se na nohy a odkráčela pryč, zanechávajíc za sebou tu spoušť.