This Is Us || One Direction ✔

f i f t y n i n e

„Tím chceš říct, že tě požádal o ruku?!" vykřikne Michelle a já zakroutím hlavou.

„To sice ne, ale možná se chystá... Jednoho dne," řeknu s úsměvem.

„Tak ale proč ti to řekl? A to s tím bříškem? Nenapadlo ho, že by ti to mohlo být líto?"

„Já nevím, asi mi nechce nic tajit a třeba mi chtěl dát vědět, že by něco takového doopravdy chtěl,"

„To to ale nevysvětluje a už vůbec neomlouvá," zakroutí hlavou. „Ale jak to teda myslel s tím prstýnkem? Když tě nepožádal o ruku rovnou, proč to teda říkal? Není smyslem zásnub právě to překvapení?"

„Třeba mi chtěl oznámit, že o tom přemýšlí. Anebo jenom chtěl, abys měla nad čím přemýšlet ty," mrknu na ni a zasměji se.

„Jak to myslíš?" zeptá se nechápavě.

„Protože ví, že ti všechno říkám," pokrčím rameny. Chvíli je mezi námi ticho, ale nakonec se musím zeptat na něco, co mi už strašně dlouho vrtá hlavou. „Jaký je tvůj názor na adopci?"

„Já si myslím, že," odmlčí se. „Počkej!" podívá se na mě. „Ty bys chtěla..."

„Možná?" šeptnu.

„Takže o tom," začne, ale přeruším ji.

„Uvažuju? Ano, ale abych byla přesná, už nad tím nějakou dobu přemýšlím,"

„A?" popožene mě.

„Já nevím," povzdechnu si. „Pokud by Zayn chtěl, tak bychom mohli..." začnu koktat a třást se.

„Klid, ano?" usměje se na mě a chytí mě za ruce.

„Mám strach," povzdechnu si.

„Proč bys měla?"

„Bojím se, že by to Zayn nechtěl," vydechnu smutně a skloním hlavu.

„Vždyť si říkala, že ti naznačil, že by dítě chtěl..." řekne nechápavě.

„Ano, ale naše. Naše vlastní dítě,"

„Jak to myslíš?" zděsí se. „Počkej! To mi ani neříkej!"

„Cože?"

„Vaše vlastní dítě?" ujistí se a přikývnu. „Takže tím chceš říct, že kdybyste si dítě adoptovali, nebylo by vaše nebo co?" zeptá se už s křikem.

No..." začnu koktat a Michelle se na mě šokovaně podívá.

„Jane, jak jen můžeš být tak hloupá?!" vykřikne.

„Michelle, uklidni se, ano? Jsi jenom přecitlivělá... Máš rozbouřený hormony, není to tak vážný..." začnu ji uklidňovat, ale ona se na mě podívá pohledem, jako ještě nikdy.

„Není to tak vážný?! Děláš si srandu? Samozřejmě že je to vážný!" odmlčí se, aby se mohla nadechnout a ihned pokračuje. „Kruci, Jane! Co se stalo? Jak se můžeš chovat tak hloupě?"

„Ale..." chci něco namítnout, ale Michelle mě nepustí ke slovu.

„Kdybyste si adoptovali dítě, bylo by vaše vlastní! Chápeš to?! Jde o to, kde vyrůstá, ne o to, kde se narodí!" křikne a mně se do očí nahrnou slzy.

„Michelle já to chápu, ale jde o to..." začnu, ale ona mně znovu přeruší.

„Zřejmě to nechápeš dostatečně, když říkáš takové hlouposti,"

„Kruci Michelle! Kdybys mě nechala domluvit a pořád mně nepřerušovala!" zakřičím.

„Promiň," špitne a skloní hlavu.