This Is Us || One Direction ✔

t w e n t y o n e

Zaynův pohled

Ode dne, co se Jane probrala, se toho spousta změnila. V první řadě její zdravotní stav, který se rapidně lepšil. O vegetativním stavu, o kterém mě varoval doktor, se jednat nedalo a já byl jen vděčný, jelikož se mi zase vracela moje usměvavá Jane. Jediné, co si odnesla z nehody jsou nějaké ty stehy od rány na hlavě a nalomená loketní kost, která se ale hojila překvapivě rychle, což znamenalo, že jí bude sundána sádra a bude muset nosit ortézu.

Dva týdny strávila na jednotce intenzivní péče a když se probrala z kómatu, musela tam zůstat ještě celý jeden týden. Nakonec byla přesunuta na normální pokoj, kde ji můžeme volně navštěvovat a na většinu vyšetření chodí už sama.

Další novinkou je, že Harry a Sam veřejně přiznali, že spolu chodí a když tak udělali, začala se valit vlna spekulací. V jedné chvíli se jeden novinář opřel do Nialla, že si je jist, že chodí s Jane. Vztekle jsem jen odsekl, že to není ani náhodou pravda a Jane je mou přítelkyní.

Když jsem takhle z afektu přiznal, kdo je mou přítelkyní, provalilo se i to, že měla Jane nehodu a že bojovala v nemocnici o život, díky čemuž jsme mohli omluvit námi pozastavenou tour. Od většiny jsme se dočkali velké podpory, ale našla se velmi velká část, větší, než se kterou jsme počítali, která odsuzovala naše rozhodnutí pozastavit tour a také můj vztah s Jane.

Janin pohled

„Ahoj Natalie," pozdravím svou ošetřující lékařku, která je shodou náhod i dcerou máminy kamarádky. Posadím se a zvědavě se na Nat podívám. „Tak co? Kdy budu moct domů?"

„Neměla bys to chtít takhle urychlit," napomene mě. „Sama moc dobře víš, co jsi utrpěla a čím si prošla. Považujeme za zázrak, že po tom, v jakém stavu tě sem přivezli, tady sedíš,"

„A jak na tom teda jsem? Žádné komplikace, žádná zhoršení, nic?"

„Naštěstí ne," řekne a začne pročítat mou kartu, s veškerými záznamy. „Veškeré vnitřní krvácení bylo zachyceno, a především zastaveno již z počátku, což je jedině dobře. Žádný z orgánů nebyl nijak poškozen a o jediném, o čem teď můžeme mluvit je tvá ruka, která se hojí rychle a otřes mozku, který byl způsoben nárazem auta,"

„Jenže já se cítím víc než v pořádku. Ruku mám trochu oteklou, to je pravda, ale to je při tomhle normální," škubnu rameny a zadívám se na svou doktorku. „Musím se ale přiznat, že od chvíle, co jsem se probudila, mám takový divný pocit,"

„Jaký pocit?" zpozorní.

„Jako kdyby kousek mě samotné chyběl," řeknu, dívajíc se na stůl. Když svůj pohled od stolu odtrhnu, zadívám se na Natalie, která se netváří zrovna nadšeně. „Děje se něco?"

„Chtěli jsme počkat, až se tvůj stav zlepší a budeš dost silná na to, abys zvládla přijmout takovou zprávu," šeptne a zavrtí hlavou. „Chtěla bys mít v budoucnu děti, Jane?" zeptá se a já se na ni nechápavě podívám.

„Samozřejmě že ano," odpovím, stále nechápavě. „Kluka a poté holčičku, pokud by mi bylo dopřáno,"

„Když jsme tě operovali, zjistili jsme, že jsi v přibližně druhém týdnu těhotenství," řekne, dívajíc se mi do očí. „Plod byl ale natolik mladý, že tu nehodu nemohl přežít,"

„Co tím chceš říct?" zeptám se nevěřícně.

„Tvé tělo bylo natolik silné, aby zachránilo samo sebe. Nezbylo mu ale na zachránění nově vyvíjecího se plodu," vysvětlí. „Potratila si,"

„Nemohla jsem být těhotná. Vždyť beru antikoncepci a beru ji pokaždé včas," zakroutím hlavou. „A navíc, jaká je pravděpodobnost, že bych otěhotněla poprvé, co se se Zaynem vyspíme?"

„Kdy se to stalo?"

„Dva týdny před tou nehodou. Nejsem si jistá, jsem trošku dezorientovaná, co se týče času,"

„V tom případě by to dávalo smysl," řekne. „To ale není všechno, Jane," chytí mě za ruku. „Možná by sis měla někoho přivést, abys tu na to nebyla sama. Mamku, nejlepší kamarádku nebo přítele,"

„Řekni mi to, Nat," syknu.

„Je velmi malá, téměř nulová, šance, že v budoucnu otěhotníš,"

V nemocni jsem strávila ještě několik dní, a to především jen proto, abych se zbavila sádry na ruce. Doktoři mě nechtěli pustit domů, prý můj stav nemusí být tak stabilním, jak se zdá. Já ale podepsala revers ihned, jak mi vyměnili sádru na ruce za ortézu.

„Ahoj lásko," obejme mě někdo zezadu a políbí mě na krk, čímž mě vyruší od balení si tašky.

„Tolik si mi chyběl," vydechnu a obejmu ho. „Odvezeš si mě domů?" šeptnu a on se usměje.

„On tě neodveze, stále nemá řidičák," ozve se zasmání se od dveří, kde stojí Loui. „Osobní řidič Louis, k vašim službám," řekne a se smíchem se ukloní. Rozběhnu se k němu a stejně tak, jako před chvílí Zayna, Louise uvězním ve svém objetí.

Když nás Louis odvezl do Zaynova bytu, osaměli jsme. Zayn si mě chtěl co nejvíce užít a jelikož nechtěl uvěřit tomu, že jsem zase s ním, chtěl mě pořád objímat, nebo při nejmenším držet za ruku.

„Měli bychom si promluvit," řeknu z ničeho nic, odtáhnu se od Zayna, natáhnu se po ovladači k televizi a stopnu film, na který se zrovna díváme.

„Děje se něco?" zeptá se vystrašeně. „Jsi v pořádku, nebolí tě něco?"

„Ne, nic se neděje," ušklíbnu se. „Teda děje, ale ne tak, jak myslíš,"

„O co jde?"

„Nejsem si jistá, zdali je náš vztah dobrý nápad," vydechnu. „Možná bychom se měli rozejít,"

„Udělal jsem snad něco špatně, a proto se se mnou chceš rozejít?" nechápe a chytí mě za ruce.

„Nic jsi neudělal špatně, jen si nejsem jistá, že je to dobrý nápad. Sám si viděl, co si o tom veřejnost myslí a já nevím, jestli to dokážu překonat," pohladím ho po tváři. „Zasloužíš si někoho lepšího," šeptnu. „Například někoho, kdo ti bude moc dát děti a založit s tebou rodinu," pomyslím si trpce.

„Co myslíš tím, že si zasloužím někoho lepšího?" vykřikne. „Ty jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat. Jediný, kdo si zaslouží někoho lepšího, jsi ty, ale já tě prostě nenechám odejít," řekne nevěřícně. „Já vím, že si tě ani zdaleka nezasloužím. Jsi jako anděl. Ale jediné, o co tu jde, jen to, že jeden druhého milujeme, ne?" zeptá se a já téměř neznatelně přikývnu. „A já tebe miluji,"