This Is Us || One Direction ✔

62) It's hard god damn work being this good

Pět měsíců bez Zayna. Je to k nevydržení... Chybí mi. Vím, že všichni ihned po jejich příjezdu zamíří za Michelle a Liamem do nemocnice, ale nevím, jestli to udělá i Zayn. Chtěla bych… Abychom byli nějakou chvíli samy. Jen my dva. Ale pokud přijede společně s klukama, nebude tu ta možnost.

„Dobré ráno lásko… Jak si se vyspala?“ přišla mi od něj zpráva. Už ani ty zprávy mě nedokážou tolik rozveselit. Sednu si ve svém pyžamu v podobě Zaynova trička a mých kalhotek do tureckého sedu na posteli.

„Prosím… Na tohle se mě neptej.“

„Co se děje?!" přijde mi po pár minutách odpověď.

 „Chybíš mi… Každý den bez tebe je utrpením, každá minuta se bez tebe zdá nekonečně dlouhá..." kliknu na 'odeslat' a jakmile tak udělám, začnu litovat. Proč jsem nenapsala jen to, že mi chybí?! Proč jsem toho musela napsat víc? Takhle si bude vyčítat víc to, že odjel a nedokázal zařídit abych jela s ním.

Začne mi zvonit telefon. Zayn. Chci hovor ignorovat protože vím, že bych se ihned rozbrečela, ale i přes to to zvednu.

„Jenny, lásko, mě je to tak líto... Každý den si říkám jaký jsem debil že jsem nedokázal zařídit abys jela s náma..." uslyším jak si povzdechne.

„Zayne neřeš to, ano? S tím už nic nenaděláš a i kdyby, bylo by to zbytečný. Vracíš se přeci za týden ne?"

„Přesně za devět dní, dvě hodiny a čtrnáct minut." řekne a já se zasměju. „Teda pokud to tak vyjde... Čemu se směješ?"

„To se na mě až tak těšíš že to máš spočítaný i na hodiny a minuty?"

„Jo..." chce pokračovat ale přeruší ho zaklepání na mé dveře. „Nepůjdeš otevřít?"

„Jak víš že někdo klepal? Sotva jsem to slyšela já..." podivím se.

„Prostě jdi otevřít..." povzdechne si a já protočím očima. „A neprotáčej těma očima!" zastavím se.

„Jak to..."

„Asi tě znám, ne?" řekne. „Jdeš teda otevřít?"

„Jo jdu, musím sejít schody a jsem tam. Stejně nechápu proč si trval na tom abych zůstala tady u vás-" jakmile otevřu dveře, zaseknu se. „ve vile." dokončím a skočím osobě přede mnou kolem krku.

„Máš radost?" zeptá se Zayn.

„Proč mluvíš do toho telefonu když jsi tady?!" zasměju se.

„Abych tě lépe slyšel."

„A teď jako cituješ Červenou Karkulku?" uchechtnu se a jakmile pokrčí rameny, hodím se mu znova kolem krku.

„Tolik jsi mi chyběl..." zašeptám.

„Ty mě ještě víc." řekne a přitáhne si mě k polibku. Začnu couvat zpět a jakmile Zayn zabouchne nohou dveře, přitlačí mě na zeď. Uvězní mě svýma rukama u zdi a já se se proto nedokážu pohnout. Jako bych někam odejít chtěla… Což rozhodně nechci. Začne můj krk zasypávat polibky a já mu začnu sundávat košili. Rozepínat knoflíček po knoflíčku. Přitáhne si mě k sobě blíž - i když pochybuju o tom, že to víc jde – a já obmotám své nohy okolo jeho boků. Pomalu přejde do kuchyně a vysadí mě na kuchyňskou linku. Nohama si ho přitáhnu k sobě a on vzdychne do polibku. Poté se však odtáhne a já se na něj nechápavě podívám. ,,Promiň, dostal jsem hlad..." řekne a já se na něj zůstanu nechápavě dívat.