This Is Us || One Direction ✔

33) What I just said?

Začne mi vyzvánět telefon. Podívám se kdo volá a je tam neznámé číslo.

„Ano?"

„Jane Mooreová?"

„Ano, u telefonu." ozvu se a přede mnou se zastaví Michelle. Následně přijde i Terezz.

„Tady doktor Martinez. Slečno Mooreová je mi to líto ale vaše přítelkyně Samantha Santiegová před hodinou zemřela."

Přijde mi to jako vtip, špatnej vtip. Upustila jsem telefon který se při dopadu na zem rozpadl. Mě se podlomily kolena a nejspíš bych dopadla na zem, ale nestalo se. Zachytili mě něčí ruce.

„Co se stalo?!" vykřikla ustaraně Michelle a začala mi stírat slzy valící se z mých očí. Chtěla jsem promluvit, ale nevyšla ze mě žádná slova. Nemohla jsem promluvit. Kolem mě stáli všichni kluci.

„Sam..." vzlyknu a ten kdo mě zachytil si mě k sobě přitáhne a obejme mě. Teprve teď jsem si všimla kdo to je.

„Ššš... Uklidni se a řekni mi co se stalo." začne mě hladit po zádech a já se pokusím uklidnit, ale v dané situaci to nejde.

„Sam před hodinou zemřela..." vydám ze sebe mezi vzlyky. Přijde k nám Paul a kluci mu řeknou co se stalo, jelikož já bych to nezvládla. Stále držím Zaynovo tričko a nechci ho pustit.

Uklidňuje mě jeho vůně.

Uklidňují mě jeho dotyky.

„Vím že to zrovna teď není vhodný ale..." začne Paul. „Měli bychom jít."

++++

Probudím se až pozdě odpoledne ve své posteli v Tour Busu.

„Jak jí je?" slyším Michelle jak se ptá.

„Od chvíle co jsem jí sem donesl se ještě neprobudila." povzdechne si Zayn. To on byl celou tu dobu se mnou? Nevím proč mě to překvapuje. To já jsem ten vztah pokazila.

Pomalu vstanu z postele a dojdu do 'obýváku'. Pohledy všech se přesunou na mě. Ani se nedivím. Musím vypadat strašně.

Přisednu si k Michelle na pohovku a opřu si hlavu o její rameno.

„Pustíme si film?" navrhnu po dlouhé chvíli ticha a oni se na mě šokovaně podívají. „No co... myslím si, že se nejen já potřebuju soustředit na něco jinýho..."

„A co chceš pustit?" zeptá se Liam a já pokrčím rameny.

„Já nevím, třeba... Toy Story?" navrhnu a všichni přikývnou až na Liama.

„No... to by jsme sice mohly, ale tady Harry ho smazal." namítne Liam.

„Aha... Tak... Nezapomeň na mě. Viděli jste ho?" zeptám se. Všichni zakroutí hlavou a já doběhnu pro svůj notebook. Přetáhnu ten film na flashku a zapojím ho do televize.

Jak je zvykem, ihned na začátku filmu začnu brečet, zbytek filmu se ani nezasměju a na konci filmu zase brečím...

„Proč si vybrala zrovna tenhle film?"

„Já nevím... Nikdo z vás ho neviděl tak..."

„To si vážně myslíš, že ti tohle uvěřím?" mrkne na mě. „Navrhla si ho pustit a až pak ses dozvěděla, že ho nikdo z nás neviděl."

„To je jedno, ne? Jsem ho viděla jenom jednou a chtěla jsem se na něj znova podívat, tak jsem ho navrhla. Proč v tom zase vydíš problém?"

„Jane, proč mi předhazuješ tuhle jednu chybu?!" rozhodí rukama.

„Promiň já..." zakroutím hlavou a odmlčím se. „Promiň." povzdechnu si. Zayn ke mě natáhne ruku a pohladí mě po tváři. „Já jen... Den před tím co jsme se o Sam dozvěděli, jsem si se Sam volala. Pohádaly jsme se a já ani nevím proč. A teď? Teď se snažím vidět každou chybu a dělat z ní něco mnohem vážnějšího, než doopravdy je."

„Běž se prospat..." řekne Zayn a políbí mě na čelo, jako bych byla nějaké malé ustrašené dítě, které se bojí bouřky. Popravdě, zrovna teď se cítím jako to malé dítě a bouřek se doopravdy bojím.

Po příletu do Londýna mě kluci přemluvili, abych zůstala u nich ve vile. Vrátit se domů bych nejspíš nezvládla. Nakonec jsem se 'nastěhovala' do pokoje pro hosty hned vedle Zaynova pokoje. Jak ironické...

Právě teď sedím na schodech v zákulisí. Kluci dozpívali poslední písničku a já si potřebovala pročistit hlavu, tak jsem odešla sem.

„Můžu si přisednout?" zeptá se. Ten hlas poznám kdekoliv a kdykoliv.

„Jasně..." odšoupnu se kousek doleva a Zayn si vedle mě sedne.

„Co tady celou tu dobu děláš?"

„Přemýšlím."

„Sam?" tipne si a já přikývnu.

„Doufala jsem, že na mě bude křičet, já se třeba rozbrečím, jelikož si uvědomím co jsem jí udělala, obejmeme se a budeme zase kamarádky. Jenže... nestalo se." povzdechnu si a snažím se zadržet slzy. Už je to pět dní od Saminy smrti. Myslím, že se přes to nikdy nedokážu přenést. „A už se to taky nikdy nestane." dodám. „Ani nevím, proč jsme se pohádaly... A taky se to už nikdy nedozvím." Zayn mě obejme a já obmotám ruce kolem jeho krku. Z očí mi začnou padat vodopády slz a on mě políbí do vlasů. „A důvod její smrti jsem se dozvěděla po telefonu od jejího doktora. To je na té věci hned po její smrti ta nejhorší věc."

„To bude dobrý, uvidíš. Přejde to." zašeptá mi do vlasů. Odtáhnu se od něj a zvednu se ze schodů.

„To bude dobrý? Vážně? Vážně mi dokážeš něco takového říct?" zakřičím na něj. Sklopí pohled na zem. „Umřela mi nejlepší kamarádka a ty řekneš že to bude dobrý?!" vyliju si na něm vztek. Ano, jsem hodně naštvaná a to nejen kvůli tomu, že jsem se se Sam pohádala a byly to naše poslední slova. Je to taky kvůli tomu, že už uplynulo několik dní a my si to se Zaynem ještě nevyříkali.

„Moje kamarádka už tři roky bojovala s rakovinou a já se o tom dozvím až po její smrti! Říkáš mi, že to bude dobrý?! Tak já ti něco řeknu. Nebude!" odmlčím se a sleduju Zayna jak se se sklopenou hlavou dívá na svoje boty.

„Já ani nechci přemýšlet o tom, co by jsme ještě mohli spolu zažít." řeknu už klidným hlasem a Zayn ke mě zvedne pohled. „Nejen že nechci, ale já nemůžu, protože to tady-" položím si dlaň na místo kde mám srdce. „-příšerně bolí. Ta prázdnota." znova se odmlčím a podívám se Zaynovi - který už nesedí na schodech, ale stojí přede mnou - do očí. „Něco podobnýho jsem už jednou cítila. Cítila jsem to před pár dny. S tebou. Když jsem zjistila že mi nedůvěřuješ..."

„Já ti důvěřuju Jane jen... Strašně jsem se o tebe bál a když jsi přišla, byl jsem naštvanej že jsi mi ani nenapsala takže... To ze mě tak nějak vylezlo..."

„J-já... Miluju tě, ale chápeš že se mě to dotklo, ne?" přikývne.

„Polib mě." řekne najednou.

„Cože?" nechápu.

„Co?" zeptal se.

„Co jsi to řekl?"

„Co jsem to řekl?" optá se.

„Polib mě." zopakuju to co mi řekl a on se ke mě nahne.

Políbí mě.